Drze nevěrné coververze v podání doprovodného vokalisty slavné kapely píší další hlas do méně viditelného „vedlejšího kánonu“ Rolling Stones.
Afroamerický zpěvák Bernard Fowler je již třicet let tím, kdo se stará o doprovodné vokály na koncertech Rolling Stones. Známe jej ale i z desek Herbieho Hancocka, Roda Stewarta, Duna Duran, Red Hot Chili Peppers, Michaela Hutchence, Philipa Glasse, Yoko Ono, Alice Coopera… Na sólových albech svá angažmá u mnohem slavnějších rozvíjí a přetváří po svém. Jeho jarní novinka Inside Out přináší coververze osmi písní ze stounovské dílny. Fowler si vybral ty neveselé, společensky kritické až apokalyptické a oděl je do úsporného hávu – svůj zpěv odhudebnil do podoby recitace, doprovod aranžoval především pro les perkusí. Zní to opravdu naléhavě, s příchutí divoce urbánního hip hopu a funky a s připomínkou toho, že v New Yorku bývá v létě příšerné vedro. Jistě, je to stylizace starého profíka, funguje na mě ale podobně jako třeba před lety debutové album Living Colour, které si mě, ač žánrově pluji v jiných posluchačských vodách, tehdy nějak našlo a slušně uzemnilo.
Bernard Fowler napsal zajímavý příspěvek do dynamického, méně viditelného „vedlejšího kánonu“ Rolling Stones. Není to tak dávno, co jim například albem coververzí Chicago Plays the Stones složili hold současní chicagští bluesmani (oplátkou za desku Blue & Lonesome, na níž Stouni nahráli písně jejich hudebních otců). Reediční světlo světa letos spatřila i kolekce orchestrálek, kterou pod všeříkajícím názvem Andrew Oldham Orchestra plays the Rolling Stones Songbook v roce 1965 spunktoval někdejší manažer Micka Jaggera a spol., jehož největším snem bylo vyrovnat se producentu Philu Spectorovi. (Z té desky mimochodem pochází smyčcové aranžmá písně The Last Time, na kterém v roce 1997 vystavěli britpopoví The Verve velehit Bittersweet Symphony. Následoval soud, připsání jmen Jagger a Richards mezi autory Hořkosladké symfonie a převedení veškerých autorských práv na Allena Kleina, bývalého manažera Stones, jehož společnost dodnes vlastní práva na kapelní tvorbu do roku 1969. Až letos Mick s Keithem přepsali vydavatelská práva zpět na The Verve.)
Fowlerova novinka Inside Out těží zejména z alba Undercover (1983), jež se ve stounovské diskografii netěší nejlepší pověsti, po letech je lze ale považovat za zajímavý experiment obohacující kapelní slovník o koňskou dávku diska, sadomasochismu, politiky a dalších her, při nichž jde o život. Zastoupena je i o deset let starší, podobně hodnotitelná kolekce Goats Head Soup, k níž se ale začínají znát i samotní Rolling Stones. Nepřekvapivě nechybí Sister Morphine a Sympathy for the Devil, kde Fowler bohužel neodolal a nezbavil se otrockých pout ikonického u-úúú. Všechny ostatní coververze promyslel důkladněji a vysekl mnohem inspirovaněji a s nezaměnitelnou atmosférou, často až drze nevěrnou originálu.
Slyšte pár písniček v sedmaosmdesátém Kardiostimulátoru.
Bernard Fowler: Inside Out
Rhyme & Reason Records (https://rhyme-reason.com)