Julius Eastman v nové kolekci souboru Wild Up.
Pokud lze o někom z vážné hudby 20. století říci, že byl rebel, je to Julius Eastman. Afroameričan otevřeně se hlásící k homosexualitě, který do svých skladeb i jejich názvů neváhal vplétat jak témata duchovní, tak eroticky či politicky provokativní. Interpret děl Johna Cage i Pierra Bouleze, pro nějž ovšem byla stejně důležitá energie jazzu. Když roku 1990 ve svých devětačtyřiceti letech zemřel, byla většina jeho skladeb ztracena neznámo kde a on sám se odstřihl od většiny lidí, kteří ho znali. Teprve v posledních letech se díky aktivitě několika osobností a ansámblů začíná jeho hudba dostávat znovu k publiku a ukazuje se, o jak výjimečně kreativní osobnost se jednalo. Losangeleský soubor Wild Up přišel v minulém roce již s druhou nahrávkou Eastmanovy hudby. Po předloňském titulu Femenine to je kolekce Joy Boy složená ze čtyř skladeb, z nichž dvě jsou provedeny hned ve dvou výrazně odlišných verzích.
Titulní Joy Boy z roku 1971 hned na úvod připomene, že zkratkovitě bývá Eastman spojován s minimalismem. A hned si také uvědomíme, proč to nesedí. Skladba stojí na intenzivně rytmicky pulsujících modelech, v nichž se prolínají vokální i instrumentální party. Tkanina, která z nich vzniká, je ale disonantní, divoká a nepravidelně se proměňující, takže výsledek je na hony vzdálen uhlazenosti takového Steva Reicha.
Skladba Buddha z roku 1984 je zapsána ve formě několika řádků notace uzavřené liniemi do vejčitého tvaru a otevřené různým způsobům interpretace. Obě verze souboru Wild Up jsou „buddhisticky“ meditativní, byť nejde o žádný new age. První, označená jako Field, natahuje tóny do dlouhých přelévajících se ploch, jejichž zabarvení se mění od libých akordů po tísnivé kosmické klastry. Verze s podtitulem Path je strukturovanější, zdůrazňuje melodické linky jednotlivých nástrojů, náladou se občas dostane téměř k jazzové baladě či romantickému pastorále. Dvě verze má i Touch Him When vzniklá roku 1970 a upravená pro sólovou elektrickou kytaru, již podle skladatelovy klavírní nahrávky zrekonstruoval a hraje šéf ansámblu Wild Up zvaný Jiji. Varianta Light pracuje s dlouhým dozvukem a ambientně rozvolněním plynutím, jen na okamžik narušeným hlasitějším zabráním do strun. Druhé provedení, výstižně označené Heavy, tutéž hudbu posouvá kamsi ke drone metalu s masitě zkresleným zvukem.
Závěr nahrávky patří skladbě Stay On It z roku 1974. Ta se nedochovala v partituře, jen ve fragmentech hlasů, které bylo třeba najít u původních interpretů a pak jako mozaiku poskládat. První minuty se do uší opřou přímočarou extatičností jednoduché, skoro „funky“ znějící instrumentální fráze a hlasů rozjařeně zpívajících titulní frázi. Do této materie se postupně vlamují kontrastní hudební vlny – freejazzové sólo saxofonu, apokalyptické disonance s ječením vokalistů, polyrytmický chaos. Optimistická úvodní fráze ale pokaždé znovu vyplave na povrch, snad jako optimistické ujištění, že ze všech vln, jimiž nás osud může zaplavit, se nakonec můžeme vynořit.
Způsob práce, který Julius Eastman vyznával, se vzpíral klasické západní představě díla, nad nímž má autor díky preciznímu zápisu téměř absolutní kontrolu. Podoba, v níž jeho hudbu nyní poznáváme, je možná odlišná od toho, co si sám představoval. Jistě je ovlivněna i jeho osobností a legendou, jež se kolem něj vytvořila. Hudebníci z ansámblu Wild Up každopádně dokázali z fragmentů hudby a osobnosti vytěžit divokou a mesmerizující hudbu. Jejich plán slibuje ještě pět dalších eastmanovských nahrávek, takže je nač se těšit.
Wild Up: Julius Eastman, Vol. 2 Joy Boy
New Amsterdam Records (https://www.newamrecords.com/albums/joy-boy-wild-up)