Vráťa Brabenec & Romanovská Tichý Hrubý: Nejsem na to zvyklá

Nakladatelství Guerilla Records nabídlo Vratislavu Brabencovi k osmdesátinám nahrání nového alba, on na to, že „by si by si zase rád zablbnul na tu freejazzovú notečku,“ a tak došlo k jeho spolupráci s improvizačním triem Romanovská Tichý Hrubý.

V domácí zkušebně kontrabasisty Petra Tichého vznikla během letošního ledna deska správně surově neučesaná, estetika bytového nahrávání ostatně Brabencovu uměleckou dráhu chtě nechtě provází již od jeho působení v undergroundu s Plastic People of the Universe. Nekompromisní expresivita je nynějšímu jubilantovi vlastní ve většině jeho hudební i literární tvorby, zde ale zjevně nakazila i kapelu, jejíž dosavadní nahrávky patří ve světě současné volné improvizace spíše k těm uměřenějším. Především na housle tu hraje Anna Romanovská (zde jinak též koto a preparovaný klavír) snad nejagresivněji i „nejuskřípaněji“, jak jsem ji kdy slyšel, a také Michal Hrubý se tentokrát pustil do hry na dechové nástroje (tenorsaxofon, flétnu, basklarinet a klarinet) místy i řádně punkově. Překvapivou témbrovou shodu zde nachází také Brabencův ostrý altsaxofonový tón se středově bzučivým charakterem Tichého smyčcové hry na kontrabas, až chvilkami uši tápou, kdo je kdo. Sedm z osmi tracků uvádí Brabencův nakřáplý hlas, občas mírně rozšířené názvy jednotlivých kusů mají působivost básnických miniatur, aby na ně vzápětí navázalo nespoutané improvizované instrumentální řádění, nechybí v něm rozličné dynamické a barevné zvraty, ani momenty překvapení z nečekané souhry.

Úvodní Podzim („podzim, podzim, zapiju tě mlíkem kozím“) pak ale skrze všemožnou špínu dospěje až ke vpravdě lyrickému závěru, snad i s Brabencovou dekonstrukcí swingové elegance a bluesové výpovědi. Titulní kus Nejsem na to zvyklá je pro změnu perverzně šramlovitým valčíkem, jenž přejde v divoký tanec dervišů, aby i ten nakonec uvolnil prostor pro úchylně romantickou houslovou kadenci. Uvede tak zároveň Vráťův pěvecký „majstrštyk“ v podobě lidovky Horo, horo, vysoká si, která po litanickem brebenteni jako podivně deformovaný valčík pro změnu skončí. Keby si vedela ještě variť přinese díky agresivně cinkajícím perkusím až noisově působící pasáže, skladba Časová zase během své čtvrthodiny překvapí disciplinovanou strukturou s řadou skvěle načasovaných variabilních rozhodnutí všech hráčů.

Celkově jde o skvělé, autentické, a tak právem sebejisté freejazzové album. Na počátku může svým soundem překvapit, ale pak ukáže šíři svého výrazu a vnímavý posluchač se na jeho specifický hudební jazyk zajisté naladí, jak to ostatně s dobrými deskami v tomto žánru bývá. Nejsem na to zvyklá by samozřejmě šlo zařadit do stejné linie Brabencových nahrávek, jako jsou třeba kolekce improvizací s Joem Karafiátem (Kanadské vytí, Létání je snadné apod.), osobně ho mám ale tendenci vnímat jako naprosto autonomní dílo.

Letošní duben prohlásilo Guerilla Records za měsíc Brabence, vydalo také remastery dvou koncertních záznamů Plastic People of the Universe (Pašijové hry velikonoční a Jak bude po smrti) a chystá mistrovi i koncertní oslavu 28.4. v Kasárnách Karlín.

P.S.: Přikládáme sem také fotografie z nahrávání alba i ze křtu, který proběhl 18. dubna v Čítárně Unijazzu.