Dvaačtyřicetiletý britský pianista Alexander Hawkins je již velmi sledovanou personou na mezinárodní progresivně jazzové scéně. Hrál již s mnohými hvězdami starší generace (např. s Evanem Parkerem, Johnem Surmanem či Hamidem Drakem), nahrává sólově, rozličně komponuje a vede také několik pozoruhodných formací. Osobitý a inovativní přístup projevuje i v rámci tak tradičního formátu, jakým je jazzové klavírní trio.
A právě do diskuze o moderním pojetí takovéhoto obsazení přispěl opět nedávno novou nahrávkou se svými dlouhodobými kolegy, basistou Neilem Charlesem a bubeníkem Stephenem Davisem (všichni hráči obsluhují též různé perkuse, Hawkins navíc vedle klavíru i syntezátor a sampler). Vpravdě brilantní album Carnival Celestial přinese během svého skoro hodinového trvání tolik způsobů souhry a způsobů komunikace s různými jevy z hudební historie, že by tato recenze mohla mít několikanásobný rozsah. Zjednodušeně řečeno Hawkins se svým triem uplatňuje všemožné postupy freejazu a volné improvizace, dodává jim ovšem nenásilný a nápaditý kompozičním řád.
Začne rovnou extází (Rapture), tedy bravurně vyladěnou plochou decentní elektroniky, citlivých i nervních metliček na bicích, kterou občas pročísne jednohlasá klavírní fráze. Následující Puzzle Canon pak klavírní jednohlas postaví do popředí za již živější rytmiky. Bicí postupně gradují ve freejazzový živel, kontrabas se přitom může držet třeba jen dvoutónového ostináta i bravurně dublovat do té doby zdánlivě improvizující levou ruku klavíristy při rytmicky i strukturně záludné, téměř atonální melodické lince. Příval nápadů při výjimečné souhře se stupňuje i dále v kompozici Fuga, The Fast One. V odkazech na polyfonní hudbu pokračuje i Canon Celestial. Kánon tu mezi sebou vede především kontrabas a syntezátor za poklidně odpichového beatu, klavír melodii variuje v rychlejších improvizovaných eskapádách. Rupture je pro změnu velice vzdušná. Jemná struktura improvizující trojice v ní připraví plynulý nástup duetu mezi klavírem a kontrabasem. A jsou to až kompozice Sarabande Celestial a Unlimited Growth Increases The Divide, které přinesou i plný klavírní zvuk s harmoniemi. Ve druhém případě se připojí i nenápadná modulárně se proměňující syntezátorová arpeggia.
Za mistrovskou je třeba prohlásit skladbu If Nature Were A Bank, They Would Have Saved It Already. Pozoruhodná melodie se v ní v podání klavíru a citlivého syntezátoru nese nad osobitým groovem bicích, basy a jemných elektronických smyček, aby se ale na závěr ozval špinavý zvuk jakoby zrychlené kazety a přenesl nás do závěrečné trilogie opět s „nebeskými“ názvy. V Carnival Celestial si nakonec užijeme i klasické latinskoamericky jazzové klavírní prvky, byť stále v osobitém Hawkinsově výrazu. Rytmika ale k závěru upozorní i na mnohem starší a v Jižní Americe často uzurpovaný tribální základ těchto oblíbených tradic. Counterpoint Celestial je v souladu s názvem bachovsky pečlivý polyfonní freejazz. V závěrečném Echo Celestial se propojí ozvěny některých motivů z předešlých skladeb v ambientním hávu.
K zamyšlení je tu ovšem i částečně mimohudební přesah, pokud bude posluchač věnovat pozornost i sdělení v názvech skladeb. Jejich posloupnost může dohromady naznačovat i poněkud nelichotivou příběhovou zkratku o vývoji lidské civilizace, o kontrastu poznání a davového chování. Pak lze v nahrávce nacházet i další analogie. Posuďte sami.
Alexander Hawkins Trio with Neil Charles and Stephen Davis: Carnival Celestial
Intakt Records (https://www.intaktrec.ch)
Spotify