Fred Hersch a jeho komplexní znalost jazzové tradice.
V rámci letošní edice festivalu Pražské jaro vystoupí legendární americký klavírista Fred Hersch, oceňovaný interpret, skladatel a formativní pedagog, který reprezentuje kombinaci zvnitřnělé poučenosti tradicí s osobitostí a hledáním vlastního zvuku v rámci sólové interpretace i zažitého formátu jazzového klavírního tria.
Fred Hersch se narodil v roce 1955 v Cincinnati ve státě Ohio. Už jako dítě vyhrával klavírní interpretační soutěže, v osmi letech se pustil do komponování. V době studia na střední škole v Iowě ho oslovila jazzová hudba, školu opustil a věnoval se koncertní činnosti zpět ve svém rodném městě. Je absolventem New England Conservatory v Bostonu, kde studoval u klavíristy Jaki Byarda, který se proslavil především spoluprací s Charlesem Mingusem. V roce 1977 se Hersch odstěhoval do New Yorku a své první angažmá v americké metropoli dostal rovnou od slavného trumpetisty Arta Farmera. Simultánně také založil vlastní klavírní trio, se kterým koncertoval a doprovázel jiné interprety.
Během své padesátileté kariéry spolupracoval s mnohými významnými představiteli jazzové historie ať již se svým triem nebo jako sideman. Mezi jeho spoluhráče v raném období patřili Joe Henderson, Stan Getz, Dexter Gordon, Toots Thielemans, Charlie Haden a mnoho dalších. Byl také vyhledávaným doprovazečem zpěvaček, například Normy Winstone nebo Nancy King. V pozdějším období si oblíbil formát dua, v rámci kterého se setkal například s Chrisem Potterem, Billem Frisellem nebo Julianem Lagem, se kterým před několika lety natočil album, které bylo nominováno na cenu Grammy. Nominací na slavnou hudební cenu získal dohromady sedmnáct, čímž se řadí mezi vůbec nejčastěji nominované jazzmany. Bohužel žádnou z nich zatím neproměnil. Na Herschových autorských albech často figurují hudebníci, kteří jsou spojeni s avantgardním přístupem k jazzové tradici a s improvizační scénou, například John Hébert, Tom Rainey, Tony Malaby nebo Michael Moore.
Nejdůležitějším formátem je ovšem pro Hersche jeho klavírní trio, ve kterém dlouhodobě působí basista Drew Gress. Pozice bubeníka v průběhu historie variuje, ale zásadním Herschovým spoluhráčem je Joey Baron, jenž se objevuje hned na prvním triovém albu, kde je doplňuje legendární basista Charlie Haden. Po různých etapách, kdy se v kapele vystřídali jiní bubeníci, jako je již zmiňovaný Tom Rainey nebo Eric McPherson, se Baron do tria vrátil a dnes společně tvoří kompaktní soubor, který je považovaný za jedno z nejlepších jazzových klavírních trií. V anketě slavného Downtown Magazine v roce 2019 se jeho kapela umístila na prvním místě v kategorii jazzových souborů.
Fred Hersch se také intenzivně věnuje sólovému vystupování, které pro něj vedle triového hraní tvoří hlavní uměleckou aktivitu. V obou rolích se představuje průběžně už od svých začátků, výraznou sólovou deskou je například Songs from Home z roku 2020. V poslední době vydává svá alba u prestižního vydavatelství ECM, kde vyšlo jak jeho poslední sólové album Silent, Listening, tak i poslední nahrávka tria The Surrounding Green.
V roce 1994 se Hersch odvážil ke coming outu a kromě toho, že se otevřeně přihlásil k homosexualitě, prozradil také, že se již přes deset let léčí s HIV. V roce 2008 ho zdravotní stav přivedl do kómatu trvajícího dva měsíce. Probudil se ochuzený o velkou část mozkových funkcí a než je zrehabilitoval, nebyl schopen tři roky hrát na klavír. Hersch je proto také mecenášem americké neziskové organizace Broadway Cares/Equity Fights AIDS podporující prevenci i léčbu AIDS, rovněž odehrál množství benefičních koncertů pro další organizace věnující se stejné problematice. Během své kariéry obdržel několik významných ocenění včetně Guggenheim Fellowship a má velký vliv také jako pedagog různých prestižních univerzit, jako jsou zmíněná New England Conservatory nebo Manhattan School of Music. Mezi jeho žáky patří významní klavíristé střední generace, Jason Moran, Ethan Iverson, Brad Mehldau, Dan Tepfer nebo Sullivan Fortner.
Takřka dokonalá fúze
Herschův styl hry lze pochopit právě prostřednictvím jeho žáků, kteří jsou každý úplně jiný, ale všichni mají ve své hře silně obsažený některý z Herschových charakteristických rysů. Nejvíce je to poznat na Bradu Mehldauovi, který díky oblibě v rytmické komplexitě a čistotě, kontrapunktické improvizaci a nezávislosti pravé ruky na levé může být s Herschem občas zaměnitelný. Herschova klavírní improvizace je ovšem také výrazně expresivní a inklinuje k jazzové tradici podobně, jako je to v případě Jasona Morana. Zároveň je u něj patrná inspirace jazzovou avantgardou a jinými žánry, stejně tak, jako v hudbě Ethana Iversona. Jason Moran o svém bývalém učiteli tvrdí, že je jeho hra perfektní a precizní. Dá se říct, že Herschův styl reprezentuje fúzi jazzového klavíru, ve které takřka nechybí žádný element. Je patrné, že Hersch chce experimentovat a hledat nové polohy klavírního tria i sólové interpretace. Dá se to vysledovat i z toho, jaké hudebníky si ke spolupráci vybírá. Jak Drew Gress tak především Joey Baron mají za sebou množství nahrávek esteticky sahajících daleko za hranice tradičního pojetí jazzu. Oba tito hudebníci doprovázejí kreativním způsobem, který je zároveň ale přímočarý, což se dobře pojí s Herschovým hraním. Určitá experimentální esence je schovaná v čistém a virtuózním klavírním stylu, kde můžeme pozorovat jak vlivy starých jazzových pianistů, tak techniky z oblasti vážné hudby, zejména co se týče zmíněných kontrapunktů. Virtuozita a rytmická neomezenost se projevují především v sólovém hraní, kde má Hersch možnost v rámci krátkého úseku přepínat mezi jednotlivými inspiracemi.
Hersch také neotřele a komplexně pracuje v rámci improvizace s harmonií, melodické kontrapunkty obohacuje o harmonické změny a průchody, které opravdu, jak říká Moran, působí téměř dokonale. Jeho přístup k harmonii vychází z alikvótního spektra, kterého si je Hersch vědom a staví na něm výběr akordických obratů. V sedmdesáti letech je u něj patrná nejen interpretační vyzrálost, ale také určitá hloubka sdělení, která je na současné jazzové scéně spíše výjimečná. Je zdatným skladatelem, z jeho autorské tvorby jsou často i přiznaně patrné odkazy ke konkrétním stylům a hudebníkům z jazzové historie. K jádru jeho hudby ale zároveň patří úpravy a interpretace jazzových standardů i populárních skladeb. V neposlední řadě je potřeba zmínit také osobité frázování, kterým se jakoby vyhýbá unylé stejnoměrnosti.
Inspirace a vzory
Fred Hersch byl v průběhu svého uměleckého dospívání ovlivněný především hudebníky inklinujícími k takzvanému Avantgarde-jazzu. Pravděpodobně to bylo částečně určené učitelem Jaki Byardem a jeho blízkou spoluprací s Charlesem Mingusem a Ericem Dolphym, ačkoliv Byard se v tomto období podle Herschových slov k Mingusovi moc nehlásil. V raném věku Hersch doprovázel například Charlie Rouse, Jimmyho Kneppera, Arthura Blytha nebo Davida Murraye. Sám Jaki Byard reprezentoval styl hraní na klavír, který sice hluboce vycházel z jazzové tradice, zároveň byl výrazně jiný než tehdejší mainstream. Hersch si například nikdy nenašel cestu k Oscaru Petersonovi. Vadilo mu, že ačkoliv Peterson vydal řadu nahrávek, stačí slyšet jednu a člověk ví, co očekávat od všech ostatních. Hersche na začátku kariéry oslovil Duke Ellington a především slavné vystoupení jeho orchestru z festivalu v Newportu (na tomto festivale sám Hersch o několik let později vystupoval se svým triem). Dalším formativním objevem byl pro Hersche Sun Ra and His Intergalactic Arkestra, který slyšel naživo jako teenager. Skrz Jakiho Byarda si oblíbil Earla Hinese a Erolla Gardnera, kteří reprezentovali starý styl takzvaného stride piana, ze kterého Byard hodně vycházel a tato inspirace je slyšet právě i v Herschově hře. Velkým klavírním vzorem v raném věku byl pro Hersche Ahmad Jamal se svým specificky originálním stylem. Hersch dále přiznává inspiraci Keithem Jarretem a raným obdobím Billa Evanse. V jeho hře jsou všechny tyto vzory cítit, je zde patrná Evansova harmonická progresivita, Jamalova přímočarost a dominantní rytmus i Jarretova čistota, prožitek a hloubka.
Přesto, že se Fred Hersch řadí mezi současné nejslavnější jazzové hudebníky, řekl bych, že není pokračovatelem post-bebopových tradičních hráčů, ale spíše experimentátorem ovlivněným avantgardou skrze svého učitele a množství spoluhráčů, který ovšem krotí experiment do jakési čisté virtuózní formy, ze které je patrná komplexní znalost jazzové tradice. V kontextu své doby tak navazuje na jiné klavíristy, kteří měli k uchopení zmíněné tradice svůj osobitý a kreativní přístup, jako jsou právě Jaki Byard, Thelonious Monk nebo Paul Bley.
Fred Hersch vystoupí ve čtvrtek 21. května v Praze v nové sestavě s mladým dánským kontrabasistou Felixem Moseholmem a s etablovaným německým bubeníkem sídlícím v New Yorku, Jochenem Rueckertem. Koncert proběhne v DOX + v rámci série Jazz na Jaru.