O skladbě Johna Zorna, kterou Pražskému jaru 20. května 2026 představila Barbara Hannigan.
Na nedávné svatbě přátel jsme v pěti lidech sdíleli jeden velký kus svatebního dortu. Bylo fascinující pozorovat dort, jak postupně přichází o krémové vrstvy s malinami a pistáciemi, ale zájem o sladké, suché těsto, které dobrotu drželo pohromadě, ve skupině moc nepřevládal. Přesto by si nikdo netroufl podávat místo svatebního dortu pouze mísu máslového krému s pistáciemi a kyselými malinami. Možná kvůli jeho beztvarosti, možná kvůli intenzitě, možná by nás z toho nakonec jenom bolelo břicho.
A takovou cukrařinu připravil i John Zorn ve skladbě Jumalattaret, který Praze 20. května představila zpěvačka Barbara Hannigan s klavíristou Bertrandem Chamayou v Rudolfinu v rámci Pražského jara. Kompozici na náměty finského eposu Zorn navrstvil jako vysoký svatební dort, kde experimentální pasáže náhle střídaly líbezné zlomky připomínající dusivé a přeslazené piškotové těsto. Vedle Zpěvů země a nebe Oliviera Messiaena a dvou klavírních skladeb Alexandra Skrjabina tento opus v den koncertu občas připomínal scénu smíření hlavních postav seriálu Horákovi, kdy se postava naivního výčepáka Edy smíří po hádce s Nelou Boudovou alias svojí manželkou Soňou.
Skoro půlhodinová skladba pro klavír a Barbaru Hannigan vychází z textů finského národního eposu Kalevala. V jeho fragmentárním světě se zpěvačka postupně převtěluje do čtyř pohanských bohyň – Akky, Louhi, Tellervo a Ilmatar. Hannigan epos ale téměř nikdy nezpívá v tradičním smyslu. S vokálem se zde pracuje spíše jako s hudebním nástrojem, který zachycuje všechny barvy příběhu, a to výškovým rozsahem i rozšířenými technikami, blížícími se spíše zvukovému divadlu. Pražské jaro k české premiéře nevytvořilo překlad těch zlomků slov, které se ve skladbě objevují, ale nevadilo to. Příběh přesvědčivě převyprávěla svým tělem samotná expresivní umělkyně, která ve svých modrobílých šatech působila na jevišti jako socha z peří.
Newyorský skladatel a improvizátor, dlouhodobě posedlý posouváním hranic žánrů i samotných interpretů, jako by v Jumalattaret testoval, co všechno ještě lidský hlas vydrží. V jednom z festivalových popisů je skladba označena jako „minové pole intonace a techniky“, což je vcelku přesné. Hannigan přitom nepůsobí jako oběť skladatelovy exhibice, naopak opakovaně říká, že právě zde může ukázat vše, co jako zpěvačka umí, jako by se „obracela naruby a říkala: tady jsem“. Je zřejmé, že skladba vznikla přímo pro její mimořádnou schopnost proměnit takřka nemožné technické požadavky v dramatický účinek. Namísto katalogu rozšířených vokálních technik buduje Hannigan především nejrůznější charaktery, od lyrické vypravěčky přes rozvernou lesní žínku až po strach nahánějící bohyni-válečnici. V rozhovoru pro Pražské jaro navíc přiznává, že premiéru – uvedenou nakonec v New Yorku v roce 2019 – musela několikrát odložit kvůli extrémní náročnosti a Zornově nekompromisnímu přístupu k interpretaci.
Hannigan svůj vokální přednes doplňovala o tleskání a zpěv přímo do otevřeného klavíru, jehož kovové echo vytvářelo další rovinu prostoru. Chamayou za klavírem se v takových chvílích oddaloval od doprovodné role a vstupoval do intimnějšího dialogu s vokálem. Často přitom suploval možnosti orchestru. Za necelou půlhodinu využil prakticky celý nástroj, včetně vnitřních strun. Zásahy do útrob klavíru však občas působily předvídatelně a ne úplně originálně. Situace, ve které Chamayou škrábal nehty po strunách a Hannigan zpívala pod otevřeným víkem klavíru, vytvořila nicméně výjimečné sjednocení obou zdrojů zvuku. Zorn s klavírem pracuje nejen melodicky, ale i perkusivně a dynamicky. Klavíristovi dokonce věnoval krátké sólo, v němž se objevily i tiché momenty, které jinak skladbu neprovázely.
Písňový cyklus v Zornově podání znamenal vrstvení složitých a jemně líbezných pasáží, doprovázené rytmickým a někdy i ansámblovým pokašláváním posluchačů, což bizarní záměr zornovské exhibice dovedlo k dokonalosti. Výsledkem je překvapivě přístupný soudobý kus, po kterém ani konzervativní publikum neprskalo ve dveřích Dvořákovy síně. Večer naopak skončil jednoznačným standing ovation, adresovaným především mýtické Hannigan, jejíž výkon bohužel nezachránil nedostatky kompozice Jumalattaret. Břicho mě nakonec sice nebolelo, cestou domu jsem se ale musela ještě stavit v lahůdkách pro jeden chlebíček s majonézou.