Fúze jazzu s indickou hudbou má již docela dlouhou tradici. Asi prvním krokem na této cestě bylo v roce 1962 album Improvisations Raviho Šankara s flétnistou Budem Shankem. Od té doby můžeme sledovat různé kombinace a přístupy od pouhého okouzlení exotickými zvukovými barvami po soustředěné studium styčných bodů mezi oběma světy a dvou odlišných přístupů k improvizaci. Nový řádek k této historii připisuje album tria, v němž se sešla indická houslistka Harpreet Bansal, český klavírista Vojtěch Procházka a norský perkusista Andreas Bratlie, jenž zde hraje v první řadě na tabla.
Pokud jde o poměr sil, těžiště alba leží v klasické hudbě severní Indie. Ačkoliv se Harpreet Bansal narodila v Norsku a v tamní hudební komunitě je pevně zachycená, prošla také důkladným vzděláním u indických mistrů. A na albu Chandra je jazz tím, co doplňuje, dobarvuje, rozšiřuje klasický základ. Každá ze skladeb (kromě poslední) nese v názvu příslušnou rágu – tedy tónový materiál, s nímž je v indické tradici spojena i řada dalších informací, včetně denní doby vhodné k provozování, emocionálních asociací a pravidel rozvíjení improvizace. Bhairavi, nejpopulárnější ze severoindických rág, tvoří ústřední blok nahrávky a na čtvrthodinové ploše dává prostor k pozvolnému budování struktury. Přechody mezi prokomponovanými melodiemi a variacemi na ně jsou spíše nenápadné, sóla nejsou exhibicionistická (i když virtuózní ano), napětí vzniká z postupného proměňování a gradování. Z volně plujících meditací najednou klavír a housle skočí do melodie hrané v perfektním unisonu a je vidět, že navzdory zdánlivé volnosti tu vládne disciplína. První polovina desky si vystačí se zvukovou paletou houslí, klavíru a bubínků tabla a s rozvíjením melodických a rytmických variací v poloze klidnější (Charukeshi) nebo rytmicky našlápnuté (Malkauns). Čtvrtou skladbu – Puria Dhnasri – otevře dunění klavírních strun, freejazzové bouření s vokály Andrease Bratlieho a následně jeho divoké sólo na tabla. Následující Kripavati rovněž začíná s prsty uvnitř strun klavíru a bezeslovným zpěvem, tentokrát ale vládne zasněná, impresionistická nálada. Indická součást mixu lehce a dočasně ustupuje do pozadí ve prospěch jazzu, ale stále je přítomná.
Hudební setkání mezi Indií a Západem někdy drhnou na otázce harmonie. Ta je v západní vážné hudbě i v jazzu velice důležitá, zatímco v Indii vlastně neexistuje, respektive je nahrazena neměnnou zvukovou prodlevou. Pokusy o smíření tohoto rozporu mohou dopadnout všelijak (příkladem, kdy to nevyšlo dobře, mohou být kompozice Raviho Šankara pro symfonický orchestr), tady se ale podařilo najít dobrou cestu. Procházka svůj klavír často používá jako čistě melodický nástroj, pokud ale rozezní harmonii, pracuje s ní spíše jako s barevným prostředkem, který si nijak neprotiřečí s harmonicky statickou povahou hudby. Výjimkou je závěrečná Mora Saiyan, převzatý indický populární song (trochu cukrkandlový ploužáček), v němž harmonické postupy klavíru získávají dominantní roli.
Indicko- česko-norský průsečík je v oboru propojování odlišností výborným dílem. Bylo by skvělé vidět ho tu také v koncertní podobě – ať již jako toto trio, nebo v rozšířeném obsazení Bansal Band, kde se připojuje kontrabas, indický cimbálek santur a Vojtěch Procházka ke klavíru přibírá harmonium.
Bansal Trio: Chandra
Jazzland (https://www.jazzlandrec.com/)