Naposledy jsem tu psal o produkci britského labelu Edition Records na konci předloňského září (zde), nyní se zaměřím na čtyři již loňská alba, jež si bezesporu též zaslouží pozornost (nejen) progresivního jazzofila. Potěšitelné je, že všechny zmíněné tituly vyšly nejen na CD (a samozřejmě digitálně), ale také na barevných vinylech.
Prvním opusem je novinka izraelského kytaristy a skladatele Gilada Hekselmana, žijícího ovšem již osmnáct let v New Yorku. Nazývá se Far Star a podílelo se na ní dalších osm výtečných instrumentalistů, včetně amerického bubeníka Erica Harlanda; trojice izraelských hudebníků, klávesáci Shai Maestro, Nomok a bubeník Amir Bresler album pak navíc koprodukovali. Hekselmanovi se podařilo vytvořit hudbu, která navzdory smělosti a progresivitě zůstala přístupná. Následkem pandemie se práce na hudebním materiálu protáhla; tisíce hodin autor strávil cizelováním zvuku a konzultacemi s přáteli producenty. Dlouhý tvůrčí proces, doprovázený navíc uměleckým zráním, vyústil v podstatně dobrodružnější hudbu, než jakou známe z autorových předešlých alb. Možnost jít hlouběji do detailů, zkoumat nové způsoby komunikace a tvorby otevřela další výrazové možnosti. „Far Star je o mé schopnosti cestovat se svou představivostí do vzdálených zvukových galaxií, to vše z pouhého prostoru mezi čtyřmi zdmi,“ dodává Hekselman. „Hudba, na níž se pracovalo během pandemie, ve mně vyvolávala pocit svobody a osvobození ve velmi omezujícím období našich životů.“ Tento hudební tvůrce tak připomíná Londonova Tuláka po hvězdách, když se z úvodní Long Way From Home vynoří pískaná melodie, jež se posluchači v nádherných variacích zavrtává do uší. Následující Fast Moving Century je naopak ve znamení elektronických kláves (Shai Maestro), proměnlivého výrazu, tu hypermoderního, jindy archaického, se střemhlavým kytarovým sólem a hutnou rytmikou s erupcí bicích (Eric Harland). Nechybějí až cinematické, průzračné, příjemné skladby s akustickou kytarou (I Don’t Know, Cycles) či s ambientními prvky (Far Star, závěrečná Rebirth s bubeníkem Zivem Ravitzem), stejně tak hutné fusion, evokující Return To Forever Chicka Corey z poloviny sedmdesátých let (Magic Chord) či Colosseum (The Headrocker).
Dánský kontrabasista a skladatel Jasper Høiby, usazený v Londýně, vydal v polovině září druhé album s vlastním triem Planet B se symbolickým titulem What It Means To Be Human. Hrají tu s ním britský saxofonista Josh Arcoleo a francouzský bubeník Marc Michel.
Jaspera Høibyho jsem tu představil v souvislosti se sólovým albem Fellow Creatures z roku 2016 či The Day I Had Everything (2015) a Instinct (2017) coby člena tria Malija. S triem Planet B se zaměřuje na zásadní globální témata současnosti – lidstvo, klimatické změny, umělá inteligence a monetární politika (což je nástroj centrálních bank ke hlídání a aktivnímu ovlivňování míry inflace). Současné trio si zachovává virtuozitu a úderné groovy proslulého tria Phronesis, díky němuž se Høiby proslavil, přičemž nabízí hlubší až niternou propracovanost, díky níž je hudba Planet B podmanivější a barevnější. A také díky jemné elektronice, jež některé z deseti skladeb protkává. Umocněny jsou též emotivními deklamacemi textů v podání některých vědkyň a myslitelek, včetně Grace Lee Boggs, Ruby Sales a Jane Goodall. Všichni pospolu sdílejí strach o náš svět, volají po jeho zlepšení, dosažitelném pouze prostřednictvím praktické moudrosti každého jednotlivce lidského druhu. Tracky na sebe plynule navazují, čili je album jednou jedenačtyřicetiminutovou suitou, ve které se s komorním jazzem mísí ambient (úvodní Vision Of Outrage, dále Clock of the World s jímavým sólovým partem kontrabasu, One Voice, Life Force Seeds) či hardbopová vášeň (There Will Be No Struggle, Her Deepness, Onwards). Trio pracuje umně s náladami, které posluchače obestřou až bytostně; Earthness silně znepokojuje, Spiritual Geniuses povznáší, závěrečná, titulní skladba je zprvu zlověstná, ve finále z ní vytryskne naděje.
Jednadvacet let uplynulo od debutu amerického tria The Bad Plus. Po celý ten čas fungovalo jako explozivní klavírní trio, v němž se vystřídali dva pianisté. S Ethanem Iversonem vznikl tucet alb (včetně debutu) plus dva živáky, předchozí dvě alba pak nahráli s Orrinem Evansem (mezi nimi i zde recenzovanou Activate Infinity), jejich první titul na značce Edition Records (2019).
Novinka byla natočena již bez klavíru, zato v kvartetu s kytarou a dechovým nástrojem! The Bad Plus zahájili zcela novou etapu své existence, proto zůstalo album eponymní stejně jako jejich debut z roku 2001. Odešel totiž Evans, a tak bylo načase kapelu znovuobjevit. „Úmyslně jsme již nehledali dalšího pianistu,“ sdělil bubeník Dave King. „Místo toho jsme šli jinou cestou. Našli jsme nový zvuk a širší rozsah.“ Kontrabasista a baskytarista Reid Anderson dodal: „Pokud po více než dvaceti letech dokážete natočit album, které má energii debutu, je to skvělé. O tom je to znovuobjevení sebe sama.“ A kteří to jsou ti dva noví členové teď již kvarteta The Bad Plus? Nikdo menší, než Ben Monder, vizionářský kytarista, který hrál třeba na posledním albu Davida Bowieho, Blackstar, a spolupracoval s celou řadou dalších osobností, jako jsou např. Theo Bleckmann, Guillermo Klein, Paul Motian, Donny McCaslin, David Binney, Josh Roseman či Maria Schneider. A tím druhým je saxofonista (a klarinetista) Chris Speed, dlouholetý kamarád Kinga a Andersona, člen celé řady kapel (Human Feel, Pachora, Broken Shadows atd.) a spolupracovník Tima Berneho, Jima Blacka, Craiga Taborna, Uriho Cainea, hostoval i na albech The Claudia Quintet.
Osm autorských skladeb nenechají posluchače vydechnout. Hutná, dynamicky pestrá rytmika, šťavnatá sóla, jež si ale zachovávají netuctovou melodičnost. Baladičnost a leckdy až snovost (Motivations II., You Won’t See Me Before, The Dandy, psychedelicky zabarvená In the Bright Future) střídá krkolomná výbušnost rockové razance (Sun Wall, Not Even Close To Far Off) i zappovsky freejazzová jízda (Sick Fire). Zvlášť se zmíním o skladbě Stygian Pools; ta v sobě snoubí jímavou melodičnost s emocemi. Odvolává se totiž na kompozici Stygian Pool z alba Johna Zorna Nostradamus (The Death of Satan) z loňského roku. A jak napovídá název další skladby Under the Influence, kvarteto The Bad Plus se tak na novince proměnili i v průvodce historií i budoucností moderního jazzu.
Další instrumentalista z Bowieho posledního opusu Blackstar, bubeník a skladatel Mark Guiliana, vydal v říjnu také nové album; dostalo titul the sound of listenig. Oproti předchozí nahrávce Music For Doing, která vyšla počátkem roku na značce Colorfield Records, je ta pod hlavičkou Edition Records více akustická, v naprostém kontrastu k jeho „beat music“ z předchozích opusů. O to více je vřelejší, hluboce upřímná, a vlastně i tak nějak bezelstná, vydaná posluchači napospas. U takového muzikanta, jakým je multižánrově experimentující Guiliana, je to navýsost sympatické. Název a myšlenka se zvukem naslouchání jsou převzaty z knihy Ticho z pera vietnamského buddhistického mnicha Thícha Nhất Hạnha, kde se píše o vnitřním tichu potřebném ke skutečnému pozorování světa. Všechny akustické a elektronické vlivy jsou na albu sjednoceny, přičemž netvoří kontrasty, ale navzájem se doplňují a umocňují. Elektronická umělost je zcela potlačena, a de facto tak podněcuje akustickou čistotu, přirozenost. Je to přemýšlivé, introspektivní dílo, utvrzené výtečnými instrumentálními výkony všech protagonistů. Vedle lídra Guiliany (bicí, syntezátor) excelují v jeho deseti skladbách kontrabasista Chris Morrissey, Shai Maestro (klavír, mellotron, amplifikovaná celesta, el. piano) a Jason Rigby (tenor saxofon, basklarinet, klarinet, flétna).
Přiznám se, že při prvním poslechu jsem byl vzhledem k proslulosti a hlavně umělecké progresivitě aktérů výsledkem zklamán. Ale pak jsem postupně objevoval neobyčejné kouzlo a sílu tohoto malého, nenápadného počinu. A pochopil smysl malých písmen v titulu. A když všechny ty podněty zapadly do sebe, otevřel se přede mnou svět byť malých, ale o to uvěřitelnějších zázraků! Přesně ve stylu dvouminutového ambientem prosáklého skvostu The Courage To Be Free. Třeba hned úvodní track A Path To Bliss, v němž rozkvetou barvy umocněné vzdušným basklarinetem, nebo melodicky hardbopový Our Essential Nature s jarrettovským klavírním sólem a chorusem bicích, titulní skladba s hutnou elektronickou gradací a hiphopovým spodkem, či až karibsky polyrytmická bopovka Continuation s vlivy expresionistické hudby.
Gilad Hekselman: Far Star
Jasper Høiby: What It Means To Be Human
The Bad Plus: The Bad Plus
Mark Guiliana: the sound of listening
Edition Records (https://editionrecords.com)