Dva ze světově nejproslulejších tvůrců vzešlých z newyorské avantgardní scény, John Zorn a Bill Laswell, sice v různých projektech spolupracují od konce 70. let, ale až nyní nahráli a vydali album pouze ve dvou.
Ke společnému studiovému nahrávání došlo zkraje loňského roku, tedy na konci newyorského koronavirového lockdownu. Oběma autorům (léta vyhlášeným jejich hyperproduktivitou) prý pomohlo jako vzpruha z umělecké letargie, která je postihla v období vypnutého kulturního života, název The Cleansing se nese na těchto konotacích a album působí velmi intimně a upřímně. Svou „očistu“ provedli oba pouze u svých nativních nástrojů, altsaxofonu a efektované baskytary, vedle jí samotné pak dalších pět improvizačních kusů věnovali vybraným idolům, umělcům, okultistům, šílencům.
Od prvních tónů úvodní desetiminutovky Brion Gysin, překvapí Zornův projev jakousi pro něho nebývalou přímočarou baladičností s až coltranovským nádechem. Laswell se k němu přidává se svým typickým zvukem (chorus, wah-wah, delay, reverb) též poněkud neokázale a přestože se ke konci dostaví i typické Zornovo saxofonové šílenství s cyklickým dýcháním, baskytara mu tvoří stále jen poměrně minimalistický druhý hlas. To Alistair Crowley vede oba hráče od počátku k distrozím a hutnějším zvukovým stěnám. Austin Osman Spare se pak nese v duchu preparací, Zorn zde zřejmě hraje na hubici nástroje napojenou na hadici ponořenou do nádoby z vodou. Do bublání a cvrlikání se třou a čímsi i dřou baskytarové struny. Zvukově jde zřejmě o nejpestřejší track, navíc opravdu i komediálně zábavný.
Jediným dalším více než desetiminutovým opusem na desce je pak William Burroughs. Ten kombinuje mnoho různých výrazových poloh, dojde v míře vrchovaté na Zornovy typické všemožné expresivní skřeky, dvojzvuky, štěkavá ostinata vysoké kadence apod., oba nástroje však ale stále vedou velice citlivou komunikaci a často až překvapivě témbrově souznějí. V těsném naladění pokračuje i improvizace na téma Alejandra Jodorowského, poprvé se tu ozve zřejmě též basou ovládaný syntezátor tvořící zvláštně středovou neučesanou plochu překvapivě korespondující s mnohým saxofonovým experimentováním. Gradace od kantilény k nejdivočejšímu chrčení tu připomene třeba i (byť tenorsax) Pharoaha Sanderse.
Závěrečná nejkratší improvizace The Cleansing působí opět neokázale a připomíná nám, že ač jsou Laswell i Zorn jako hráči, skladatelé a producenti obrovsky rozkročeni mezi mnoha žánry a přístupy, jazzový dialog je pro ně stále jedním z nejpřirozenějších způsobů komunikace.
John Zorn – Bill Laswell: The Cleansing
Tzadik (https://www.tzadik.com)
