I na svém novém albu pokračuje soubor Prague Modern v interpretaci francouzských skladatelů, především z tzv. spektrální školy, tentokrát nahrál skladby Gérarda Griseyho a Fabiena Lévyho.
Soubor Prague Modern má na české hudební scéně zvláštní pozici. Setkávají se v něm špičkoví, převážně mladší domácí hudebníci ochotní věnovat energii nesnadným moderním dílům. Zároveň je to těleso tak trochu neviditelné, nepravidelně vystupující a málo se propagující. A přitom má na kontě již čtyři nahrávky pro italskou značku Stradivarius, všechny v spolupráci s francouzským dirigentem a fagotistou Pascalem Galloisem. Nejnovější z nich, které vyšlo minulý rok, drží stylistickou linii zaměřenou především na francouzskou hudbu s důrazem na takzvanou spektrální školu. Potkávají se tu Gérard Grisey (1946–1998), jeden ze zakladatelů tohoto proudu, a jeden z jeho studentů, Fabien Lévy (1968). O tom, co je to onen spektralismus, se již kdysi souhrnně rozepsal Miroslav Pudlák (zde), proto jen shrňme, že jde o hudbu, jejímž hlavním zájmem je zvuk samotný, jeho kvality vyjádřené frekvenčním složením a proměny těchto kvalit v čase. Spektrální skladatelé zkoumají, jak nakombinovat tóny tak, aby vzniklo cosi dříve neslyšeného.
Pod takovým všeobecným popisem se může skrývat ledacos. Griseyho Vortex temporum (1996) patří ke Griseyho zralým výtvorům. Je napsáno pro klavír, flétnu, klarinet, housle, violu a violoncello a s tímto omezeným arzenálem dokáže naplnit více než čtyřicet minut hudbou, která navzdory až vědecky propracované struktuře nepůsobí ani trochu školometsky. Skladatel si za výchozí bod vzal krátkou flétnovou linku z baletu Dafnis a Chloé od Maurice Ravela a z ní generuje titulní „vír času“. V něm se hudba smršťuje a zas roztahuje od úvodních dramatických akordů po tichounké vyšumění v závěru. Ve srovnání s jinými díly soudobé kompozice se Vortex temporum těší relativně četné pozornosti interpretů. Provedení Prague Modern je precizní a zcela srovnatelné s existujícími nahrávkami jiných souborů.
Fabien Lévy byl studentem Gérarda Griseyho od roku 1995 do jeho smrti a je jím nepochybně významně ovlivněn. Dvě skladby na tomto CD ovšem nejsou žádnými odvary či plagiáty. Hlavním prvkem v obou je napětí mezi téměř nehybným klidem a energickým pohybem. V kompozici Querwüchsig (2006) se tyto stavy střídají v kontrastních blocích. Název skladby pro třináct nástrojů je novotvarem, jejž bychom mohli přeložit jako „křivorostlý“. Především v hlasitějších pasážích zní jako pokroucená variace afrických polyrytmů (k nimž se autor, jinak na slovo spíše skoupý, skutečně hlásí), ovšem je to variace bez repetic, mířící neustále pryč. Tiché sekvence pak působí jako ozvěny těchto rytmů poslouchané skrze dlouhý tunel, v němž se hranatá energie rozmazává a uhlazuje.
Dvouvětá skladba Risâla fî-l-hob wa fî ‚ilm al-handasa pochází z roku 2003 a je psána pro flétnu, klarinet, saxofon, housle a violoncello. Název je arabský a v překladu znamená „malé pojednání o lásce a geometrii“. Inspirací tu Lévymu bylo islámské umění ornamentace, které můžeme pozorovat na výzdobě třeba v paláci Alhambra ve španělské Granadě. Konkrétní propojení mezi vizuálním a hudebním světem skladatel neupřesňuje, ale při poslechu není těžké si představit, jak se hudba poskládaná z krátkých propletených motivků odráží na propracovaných dekoracích stěn a stropů islámské architektury. Zmíněná práce s dávkováním klidu a energie tu probíhá v pozvolnějších vlnách. První věta – Muqarnas – je hlasitější, druhá – Murassa – se zmírňuje až do ambientního šelestu, ale obě ukazují, jak s limitovanou instrumentací dosáhnout výsledku vyloženě evokujícího barvy. Na tom má samozřejmě značnou zásluhu i výkon interpretů. Prague Modern s Pascalem Galloisem tak nabízejí hudbu, která je sice svým původem akademická, ale zároveň bezprostředně zvukově chytlavá.
Pascal Gallois, Prague Modern: Gérard Grisey, Fabien Lévy
Stradivarius (https://www.stradivarius.it/scheda.php?ID=801157037111900)
(https://praguemodern.cz)