Počátky slovenské formace Jelly Belly sahají někam do roku 2011. Sami sebe označují jako dance-phank noise lifeform a svou existenční plochu situují na mýtické Východní pobřeží. Newyorský downtown to ovšem není. Jejich novinku, která je umístěna na jednu stranu klasického elpíčka a sama sebe tím kategorizuje na EP, bych žánrově zařadil spíše jako postrockový psychocore, jenž v některých aspektech lehounce evokuje třeba tvorbu Tuxedomoon.
Nejsilnější je hned úvodní naléhavě úderná skladba Michigan Central Station, která má silnou melodickou linku a přitom zvláštní ojínění, rozmanitost a zároveň tah na bránu. Následující čtyři kousky těží z daného krásně rozkochatělého soundu, který je sám o sobě celkem příjemný a má bezesporu svou náladotvornost, ale síly prvního songu už nedosáhnou. Druhý track T je ještě poměrně jímavě rozněžnělá záhadnost, následující částečně repetetivní i místy vybuzené sqwo? a nepříliš srdceryvné Blues jsou už poněkud fádně monotónní. Závěrečná kompozice New Border sice žádné nové hranice nepřinese, ale přesto má jakýs takýs šmrnc nahrávek Joy Division nebo snad New Order. Zvolené downtempo tomu celkem sluší, ale kvůli němu tady nějak chybí kontrapunkt. Při podrobnějším zkoumání tu přece jen řadu drobných špílců a fines nakonec jistě najdete, ale na první poslech je snadno přehlédnete.
Což ovšem není volání po nějakém zefektnění nebo přímém úderu, jaký by naznačoval obal, spíš by to chtělo špičky jehel občas umístit víc k povrchu téhle kupky jinak vonného a nejednodruhového sónického sena, kterou je asi potřeba si pustit v noci na sluchátka a prostě ji drhnout dokola a dokola dokud se nedostanete k oněm skrytým silicím a veškerým jemným odstínům. A sám za sebe garantuji, že přes počáteční váhání se mi tahle metoda osvědčila. Co vás totiž může nudit při prvním i několikátém poslechu, se nakonec může projevit jako celkem uhrančivé.
Jelly Belly: This Ain´t No
Deadred (https://deadred.sk)
Starcastic Records (https://www.starcasticrecords.cz)