Na jazzovou planetu Zemi opět vtrhl britský Dinosaur. Svých deset let života oslavil třetím albem, tentokrát s akustičtějším zvukem. Progresivita zůstala…
Titul To the Earth se v portfoliu labelu Edition Records objevil 15. května. Kvarteto setrvalo v osvědčené sestavě: Laura Jurd, Elliot Galvin, Conor Chaplin a Corrie Dick. Oproti předchozím dvěma albům (recenze zde) je výrazně akustičtější. Jen občas Galvin užije syntezátoru, a to pouze ke střídmé podmalbě. Živou elektroniku zde nenajdeme už vůbec. O to více si může posluchač vychutnat kompoziční um trumpetistky Jurd, jednu předělávku ellingtonovky a společnou improvizaci všech čtyř aktérů. Ve všech sedmi skladbách to vře, vrní, kroutí, noří, vybuchuje, kdy nástroje spolu komunikují všemi způsoby, aniž by kdokoli z nich, byť na okamžik, polevil. I když hlavně Jurd, tentokrát i s basovou trubkou, či Galvin za pianem sólují, zbylí spoluhráči se nikdy „nesníží“ k pouhému doprovodu. Stále je tu co poslouchat, s každým opakovaným poslechem se odloupne další hudební plástev.
Více než jedenačtyřicetiminutové album otevírá titulní To the Earth. Je až neuvěřitelné, co všechno Dinosaur dokáže vystavět na hardbopovém základu! Atonální rozvolněnost, hravost až skotačivost rytmiky, jež nepotřebuje být robustní, aby byla hutná, každý člen kvarteta v podstatě sóluje ve čtyřech nepřetržitě proměnlivých vrstvách. V následující skladbě Slow Loris (česky Outloň váhavý) Galvin rozehraje monkovsky nabluesovělou parádu, až v srdci usedá, trubka je zprvu temnější, v hlubší poloze, ale postupně propadne vlnám emocí. Napadá mne, že kdyby to hrál někdo jiný, byla by z toho sice výtečná, ale přece jenom obyčejná swingovka. V Mosking kvarteto pracuje s notně rozvolněnou strukturou, s melodií rozsekanou napadrť, v níž není nouze o zdánlivě „nelogické“ nástrojové party včetně strhující bastrubky. V samotném závěru pak všichni hrají jakoby ztrhaně. Skladba Held By Water je postavena na umném střetu zatěžkané trubky a bicích s bezmála romanticky lyrickým pianem a kontrabasem hraným smyčcem. Ovšem než se ozve dronový spodní proud tvořený klavírními strunami, pak nastupují šamani. Převzatý standard Absinthe (Billy Strayhorn) je náležitě nervní, zároveň jasnozřivý; kontrabas maluje, bicí znějí jako rozhašené staré pendlovky, trubka evokuje místy Ellingtona, onde Dona Cherryho, v závěru Dinosaur ukusuje z raného neworleánského jazzu. K hardbopové klasice se nejvíc přimyká Banning Street Blues, což dává posluchači šanci nadechnout se při nekomplikované jízdě s dravými sóly. Finále v podobě tříminutové improvizace na baladické téma „For One“ je ale opět zpátky v progresivním zvuku; navíc v hlavní lince, kterou obstarává trubka, je metamorfován vývoj jazzu od New Orleans po free-jazz.
Dinosaur: To the Earth
Edition Records https://editionrecords.com/