Nizozemský flétnista Mark Alban Lotz přináší na svých deskách pravidelně nová překvapivá uchopení formátu volné improvizace opřené o multižánrové zkušenosti. Jeho aktuální koncertní album Live at JazzCase představuje Jan Hocek.
Před čtyřmi lety jsem zde recenzoval album nizozemského flétnisty a improvizátora Marka Albana Lotze Solo Flutes (zde), vloni se kolega Z.K.Slabý zabýval nahrávkou Food Foragers (zde), již pořídil se skotským bubeníkem a perkusistou Alanem Gungou Purvesem. Ten ani nechybí na novince Lotzova kvinteta Lotz Of Music, která pod titulem Live at JazzCase vyšla 5.ledna na belgickém labelu El Negocito Records. Album je to živé, nahrané 15.září 2016 při koncertě v uměleckém středisku Dommelhof v belgickém městečku Neerpelt (od letošního roku je součástí města Pelt).
Soubor Lotz Of Music, věnující se soudobé komorní hudbě, experimentálnímu jazzu a volné improvizaci s prvky world-music, minimalismu a ambientu, má na svém kontě již osm alb realizovaných v Německu, Nizozemí, Belgii a Spojených státech. Letos vydaný živák je výjimečný tím, že šlo o první spolupráci všemi možnými i nemožnými flétnami vybaveného kapelníka Lotze s vynikajícím švýcarským multiinstrumentalistou Claudiem Puntinem. Ten zde hraje především na klarinety, ale nepohrdne ani preparovaným klavírem, brumlí a živou elektronikou. Ostatně elektronika tentokrát hraje stěžejní roli, všichni aktéři ji notně užívají, i tradiční nástroje tak znějí netradičně a mnohdy je nelze ani rozpoznat. Ovšem v tomto případě nejde pouze o zvýraznění hudební agresivity industriálního charakteru, ale o rozšíření výraziva a obohacení hudební matérie. Lotze, Puntina a Purvese doplňují ještě nizozemský pianista Albert van Veenendaal a německý violoncellista Jörg Brinkmann.
Autorem většiny skladeb je Lotz (šest z osmi). Flétny jsou elektronicky zkresleny jen občas, takže prostupují všemi kompozicemi v různých polohách; jednou v meditativní, jinde v jazzové, onde etnické. Zato klarinety jsou elektronikou přímo posedlé, zbrunátnělé, nasupené, hardcorové. Tato poloha dosahuje jinými prostředky stejné síly emocí, kterou ze sebe dokázal vycedit Lotz ve spolupráci s jiným klarinetistou, Donem Byronem (2012). Ovšem odkazy na blues i na free-jazz najdeme i zde. Bezmála desetiminutová kompozice Nistru (pravděpodobně jde o ukrajinsko-moldavskou řeku Dněstr) v sobě spojuje jazzovou lyriku, která nabývá na intenzitě a naléhavosti v coltranovském stylu, minimalismus a ozvěnu pravoslavného hymnu. Pro mne vrchol alba. Strollin´A Reef (4:17) má též jazzovější kabát, tady sycený vzrušující směsí minimalismu a blues; ovšem vespod prosakují podivné zvuky odkudsi z nitra mrazivého Vesmíru.
Na albu se dějí vůbec roztodivnosti! Úvodní devítiminutovka Of Royal Herring je zprvu ambientní, poté se meditativní flétna vznáší nad spodním proudem ostinat, posléze na vás dýchne vlhko amazonského pralesa, do kterého náhle vpadne zničující free-jazz a brutální klarinetové sólo. Quasimodo (3:58) má zase jarmareční náladu, kdy rozjuchanost pak pohltí podivuhodná fúze atonální hudby s evokací středověkého trhu, v závěru lahodně ponorný ambient. Ve Waiting For Prey vás dostane ostře řezaný rytmus, rozvolněné piano a jednolitá ambientní plocha nad vším zrcadlící vzkypělý pot strachu a hrůzy. V závěru se dostaví uvolnění, z něhož vytryskne křepčení, radost. Brinkmann s Puntinem přispěli bohatě strukturovanou Improvisation různě zahušťovanou a špiněnou, kypící i tepající. Skladba Tamago, což je výraz pro tradiční japonskou vaječnou omeletu, zní místy zlověstně, až děsivě, místy bojovně a nakonec dokonce dětsky hravě. Podobně neuchopitelným, lynchovsky postmoderním kouskem je závěrečný The Egg Jam Encore s bloudivým zvukem brumle, píšťaly a preparovaného klavíru, kde bicí znějí jako hrnec, flétna jako z úst pastevce a stále se to zrychluje. Je to syrové a surové. Nějaký odzemek šílencův…
Lotz Of Music: Live at JazzCase
El Negocito Records (https://www.elnegocitorecords.com/)