Hudba, již hrajeme, je jediná dlouhé modlitba, zvěst Boží.
Rashied Ali
Kontrabasista John Patitucci, jinak také křesťanský duchovní, v jednom rozhovoru řekl: „Můžete hrát hluboce duchovní hudbu beze slov. Nepotřebujete slova, abyste mohl oslavovat Boha.“ Jenže spirituální jazz, kterým se hodlám zevrubněji zabývat, není pouze o Bohu, ať už ho monoteistická náboženství nazývají jakkoli, ani o celé řadě bohů, proroků, učenců jiných náboženských směrů, učení a světových názorů. Nemusí se vztahovat ani k náboženství; velkou roli tu sehrála obrana proti rasové segregaci, uvědomování si vlastních afrických kořenů či výlučné příslušnosti k všeobjímajícímu Vesmíru (Všehomíru).
V šedesátých letech to ve Spojených státech společensky a politicky vřelo; generační vzpoura, rasové nepokoje, sexuální revoluce, válka ve Vietnamu, to všechno se pochopitelně promítlo i do jazzu. Ten se také radikalizoval. Freejazzově se vztekal, protestoval, dštil oheň a síru. Ovšem zrodil se i tzv. spirituální jazz, který zároveň směřoval k transcendenci. Leckdy je označován i jako astrální a v posledních letech opět nabývá na aktuálnosti. Vycházejí nové tituly, ty staré (ovšem sem patří uvozovky) pak v hojných reedicích. A některé záznamy se objevují zcela poprvé. Ale ne všechny jsou vydařené, jako tomu je v případě Om Shanti Om Dona Cherryho, o čemž píšu zde. Pozoruhodné jsou naopak kompilace londýnského labelu Jazzman Records v rámci série s všeříkajícím názvem Spiritual Jazz. Začaly vycházet v roce 2009 a mapují tuto scénu v šedesátých a sedmdesátých letech, ať už v Evropě (Erich Kleinschuster, Albert Mangelsdorff, Dusko Goykovic, Károly Binder, Palle Mikkelborg, Louis Xavier atd.), a to včetně iniciačního hraní amerických věrozvěstů na našem kontinentě (Sun Ra, Don Cherry, Lee Konitz, Eric Dolphy, Sahib Shihab, Albert Ayler, Bobby Hutcherson…), nebo v Jižní Americe, Asii a především v Japonsku a Indii. Nechybějí na nich ani jazzové nahrávky vztahující se k islámu a shrnutí činnosti legendárních jazzových značek Impuls!, Blue Note, Prestige a SteepleChase. Je tedy opravdu co poslouchat!
Příkladem objevné reedice je album Love Is Where the Spirit Lies souboru Moshe & the Southern Freedom Arkestra, jež vydal label Black Fire v roce 1977. Toto progresivní vydavatelství, zaměřené na duchovní jazz, založili dva roky předtím promotér Jimmy Gray a saxofonista James „Plunky“ Branch. Mosheova deska je první mezinárodní reedicí tohoto nejvyhledávanějšího titulu z katalogu vydavatelství, a zaplať bůh za ni. Vibrafonista Lon Moshe začínal na počátku sedmdesátých let v kapele JuJu, posléze přejmenované na Oneness Of JuJu, hrající spiritual-jazz / funky. Jeho největší inspirací ale byl Sun Ra, což je z názvu jeho vlastního souboru patrné. Na nahrávce se podílela zpěvačka Jackie Eka-Ete, již znal z JuJu, a která exceluje především v titulním patnáctiminutovém majstrštyku. V sestavě jsou také členové Southern Energy Ensemble, včetně kapelníka a trumpetisty Marvina Danielse. Mosheho hudba vyvěrá z nutnosti bránit se rasovému útlaku jedinečným způsobem: přetavit negativní energii, agresivitu a vztek do nebesky čistého zvuku vibrafonu. Přitom ale neztratit tah, dynamiku a emoce. Evokuje tak hráčský styl jiného revolučního černého vibrafonisty, jemuž také vzdal hold závěrečnou skladbou alba Ballad for Bobby Hutcherson. Doin’ the Carvin’ for Thabo je pak poctou Moshemu mentorovi, bubeníku Michaeli Carvinovi, přezdívanému Thabo, jenž byl stěžejním instrumentalistou soulové značky Motown.
Byť je i současná scéna spirituálního jazzu bohatá, více či méně navazuje či rovnou (promiňte mi to slovo) vykrádá již mnohokrát a lépe, respektive opravdověji řečené. Příkladem budiž album Astral Progressions trumpetisty Josefa Leimberga (2016), jež jsem tady i recenzoval. V té nejlepší tradici ale pokračuje flétnistka a skladatelka Nicole Mitchell, jež patří do okruhu avantgardistů okolo AACM; její album Mandorla Awakening II: Emerging Worlds (2017) je bezpochyby jedno z nejreprezentativnějších, jak je patrno z mojí recenze. Dalším jménem, jež si zaslouží v souvislosti s tématem zmínit, je Kamasi Washington. Tento Kaliforňan vydal v roce 2015 jako debut rovnou trojalbum – The Epic (Brainfeeder). Byl to jasný signál, že nová jazzová generace se vrací ke společensky aktuální hudbě, poučená o hip hop, r’n’b a elektronickou taneční muziku, avšak neodmítající tradiční jazz, oslavu lidského ducha a mystické propojení s kosmem.
A Evropa? Velmi nadějným se jeví být britské duo Binker & Moses, které v roce 2017 vydalo dvojalbum Journey to the Mountain to Forever. Poté následovaly tituly Alive in the East? (2018) a nejnověji letošní Escape the Flames (Gearbox Records), které pracují s podobnými idiomy. Jinak ale saxofonista Binker Golding i bubeník Moses Boyd se ve svých individuálních projektech věnují méně výlučným formám jazzu.
Pak je tu ještě jedna kategorie současných jazzových hudebníků, kteří hrají (řekněme) obyčejný jazz, ale jejich spiritualita se ve hře neprojevuje natolik programově, nebo dokonce vůbec ne. Zajímavé je, že se to týká z větší části jazzmanů bílé pleti. (Ve spirituálním jazzu je nutné setrvat v tomto zastaralém dělení, to není ani zbla projevem rasového myšlení.) Původem arménský pianista Tigran Hamasyan samozřejmě čerpá z duchovní hudby své vlasti, ale on sám se odvolává na inspiraci dílem Georgije Ivanoviče Gurdžijeva, zakladatele esoterického učení zvaného Čtvrtá cesta. Jde o způsob duchovního probuzení na základě sebepoznávání; součástí jsou speciální tance, ke kterým i psal hudbu a choreografii.
Izraelský pianista Uriel Herman vystudoval klasickou hudbu a hru na klavír na Jeruzalémské hudební akademii, ale táhlo ho to k jazzu. Jenže se cítil „svázaný, neschopen odlepit se od země.“ A tak během pobytu na Kostarice absolvoval u místních Indiánů šamanský „open mind“ obřad. Trval celou noc. „Klasická hudba a klasické hraní jsou stále blízké mému srdci,“ vyjádřil se Herman, „co mi ale chybělo, byla svoboda, svoboda uvolnit se, opustit pevně stanovenou formu, svoboda improvizace, sebevyjádření. A také vyjádření něčeho, co mne přesahuje.“ A s těmito slovy se pouští i do re-interpretace rockových písní, hlavně pak skupin Nirvana a Radiohead. Spirituální jazz?
A což teprve Čechoameričan Pavel Wlosok, pianista a lídr tria s kontrabasistou Mikem McGuirkem a bubeníkem Johnem Rileyem! Když si poslechnete jeho Jubilee Suite z debutového alba Jubilee Suite / Live at the Grey Eagle (2013), rozhodně běžným poslechem hardbopového výraziva nepoznáte, že je inspirováno duchovní naukou současného amerického filozofa Howarda Hangera. Ten se pokouší propojit prvky křesťanství, judaismu, buddhismu a hinduismu, působil ale i jako jazzový pianista; například v sedmdesátých letech se svým triem vydal tři alba s vlastními skladbami a úpravami písní Beatles, Simona a Garfunkela, Leonarda Cohena apod. Vesměs jde o smooth jazz. Paradox?
Rozhodně ale nikoli v oněch společensky a politicky vypjatých šedesátých letech, kdy se termín „spirituální jazz“ zrodil. Za první vlaštovku nového jara pro Afroameričany je považováno album Johna Coltranea A Love Supreme z roku 1965. Z dnešního pohledu je pikantní fakt, že Coltrane našel Boha již v roce 1957, když bojoval se svojí závislostí na alkoholu a heroinu, a byl to Alláh. Pro většinu našinců něco nepochopitelného. A to ještě do této chvíle netušili, že v padesátých letech konvertovalo k islámu (podle různých pramenů) 70 až 200 jazzových hudebníků (!) vesměs černé pleti. A přijali i muslimská jména, byť většina je coby jazzmani nepoužívali. Třeba Coltraneův dvorní pianista McCoy Tyner dostal už v sedmnácti letech jméno Sulieman Saud, ale to užíval pouze v osobním životě. Stejně tak i další jazzoví giganti, jako třeba Kenny Clarke, Lynn Hope či Art Blakey. Pianista Ahmad Jamal nebo saxofonista a flétnista Yusef Lateef, který mimochodem prosadil do jazzu jako sólový nástroj do té doby nevídaný hoboj, si ale muslimská jména zvolili opravdu za svá jediná. Drtivá většina z nich vzala za své nepravověrnou variantu islámu zvanou ahmadíja. Tato menšinová muslimská sekta odmítala ozbrojený boj proti „nevěřícím“ a křesťanům; bojovala slovem, kázáním. Proto jazzovým hudebníkům imponovala více než pravověrný islám, který je náchylný k fundamentalismu, a tudíž hudbě nepřeje. Příslušenství k mírumilovné variantě islámu tak otupovalo bojovný černý radikalismus a zároveň stoupencům dodávalo pocit výlučnosti.
Muslimská víra byla opravdu pro spirituální jazz v šedesátých letech signifikantní. V současné době se na světové jazzové scéně pohybuje řada výtečných Arabů, kteří do jazzu přinášejí přímo svoji tradiční a starobylou duchovní hudbu. Za všechny jmenuji tuniského zpěváka a virtuosa na arabskou loutnu oud (a syna muezzina) Dhafera Youssefa, jenž zhudebňuje např. i staré syrské básně. Slyšel jsem ho naživo při jeho vystoupení v Trutnově v rámci festivalu Jazzinec 2016, kdy představoval album Diwan of Beauty and Odd (výraz „diwan“ v perštině značí sbírku básní). A spolu s ním pianista Aaron Parks, kontrabasista Ben Williams a bubeník Justin Faulkner (na albu bubnoval ale Mark Guiliana). Youssef je samozřejmě virtuózem ve hře na oud, ale tentokrát byl nepřekonatelný jako zpěvák. Vychází ze súfijské tradice a při zpívání prý cítí, že by mohl i létat a třeba opustit tuto planetu. Nejdříve nasává tóny až z hloubi duše, často až z jakéhosi vesmírného dna, kam se normální smrtelník nemůže dostat, a pak plynule přejde do těch nejvyšších tónových sfér. Ale s falzetem to nemá nic společného; tohle je jako z jiné dimenze, hladí to i drásá, řeže to a vniká do posluchače. A ten cítí, že každá jeho buňka je omámená, očarovaná. Súfijské kořeny jsou patrny i v jeho pohybu na pódiu, neboť ten připomíná spíše tanec. Hudba a tanec byly a jsou pro Araby vyznávající súfismus prostředkem k dosažení mystického stavu.
Ale zpět ke Coltraneovi a jeho A Love Supreme. Dodnes je předmětem spekulací, zda vychází více z islámu či křesťanství. Jeho přítel Yusef Lateef tvrdil, že hlavním inspiračním zdrojem byla první súra Koránu „Ve jménu Boha (Alláha)…“ Jednotlivé části alba jsou ale pojmenovány spíše podle křesťanské formy, včetně závěrečného Žalmu (Psalm). Ať tak či onak, A Love Supreme jsem si často pouštěl, zvláště pak finále alba, když byla dcera ještě v prenatálním období. Byla v tom čase neobyčejně klidná. Když se narodila, často plakala, špatně usínala… dokud jsem jí nepustil Psalm. Je třeba o síle Coltraneovy hudby psát více?
Pozdější Coltraneova alba (Meditations, Ascension, Expression, posmrtné Om) byla značně atonální, v podstatě freejazzová, i když on toto označení vehementně odmítal. Ovšem hudebníci rodícího se spirituálního či astrálního jazzu navazovali právě na ně. Jako třeba Herman Blount. Že ho neznáte? A co jeho umělecký pseudonym Sun Ra? Americký jazzový skladatel, klavírista, syntezátorový maniak, básník, kosmický filozof a spirituální guru. Za svůj život nahrál neuvěřitelných více než 500 desek a se svým Arkestra podnikl turné trvající čtvrtstoletí! Jako mnozí jeho souputnici tvrdil, že je z jiné planety. Před koncerty či nahráváním míval ve zvyku se svou kapelou cvičit třeba dvanáct hodin, dokud se nedostali do toho správného hudebního rauše. Byl to on, kdo definoval spirituální jazz a také ho nasměroval a určil vývoj. Co učinilo ze Sun Ra zásadní postavu své doby, byla schopnost vytvářet nové hudební a vizuální světy, inspirované starověkými egyptskými i antickými bohy. Celý jeho orchestr pak vystupoval jako jedno vesmírné těleso, proto je považován též za tvůrce tzv. afrofuturismu. Toužil po sjednocení černošské komunity a snil o nalezení jiné planety ve Vesmíru, kde by nalezla lepší, spravedlivější svět. Budoval alternativní realitu, která znamenala naději. Jejich hudba je toho vzrušujícím důkazem. Sun Ra Arkestra dosud vystupuje; vedení převzal v roce 1993 saxofonista Marshall Allen. 25. května mu bude (považte!) 97 let!
Je-li John Coltrane pomyslným otcem spirituálního jazzu, synem je saxofonista Pharoah Sanders. Ostatně s Coltranem i hrál. A dcerou Coltraneova druhá žena Alice, klavíristka, varhanice a harfenistka. V poslední sestavě Coltraneova kvarteta bubnoval Rashied Ali, černý muslim, jehož výrok jsem citoval v úvodu tohoto textu. Vztahuje se coby motto k jeho albu Bells, jež natočil se souborem Prima Materia a vyšlo v roce 1996 na značce Knitting Factory Works. Titul je jedna ze skladeb Alberta Aylera, která pochází z jeho desky Love Cry (1971). Ten se ostatně považoval za „Ducha Svatého“ spirituálního jazzu; jakoby předjímal svůj předčasný skon ve čtyřiatřiceti. Z původních tří minut a osmi vteřin vytvořili Rashied Ali, Louie Belogenis (tenorsax), Allan Chase (altsax), Joe Gallant (kontrabas) a Greg Murphy (piano) více než hodinovou spirituální jízdu. Nebo spíše let zvonů do Vesmíru…
A další jména tanou na mysl: Archie Shepp, Marion Brown, John Tchicai, Dewey Johnson, Tony Scott, Lonnie Liston Smith, Phil Cohran, Michael White, Charlie Haden… Ale co my, srdce Evropy? Máme také nějaké nahrávky spirituálního jazzu? Máme, a vůbec se nemusíme stydět. I když chybí astrální aspekt, samozřejmě afrofuturismus, místo v islámu či východoasijských a afrických náboženstvích jsme zakořeněni v křesťanství. V prvé řadě sem patří Missa Jazz Jaromíra Hniličky. Původně byla vydána v roce 1969 v tehdejším Západním Německu, u nás pak až po převratu v roce 1990. Anabáze vzniku tohoto ve světě jedinečného díla, které v sobě spojuje velkokapelový jazz a gregoriánský i pravoslavný chorál, je sama o sobě pozoruhodná. Nejdříve šlo pouze o instrumentální skladbu Kyrie Eleison, kterou Hnilička, trumpetista Orchestru Gustava Broma, zkomponoval již v roce 1965. O tři roky později nabyla osudového významu. Poté byl Hnilička osloven západoněmeckým vydavatelstvím SABA, zda by ve stylu této skladby nenapsal celou jazzovou mši. Tak se i stalo. Po změně liturgických pravidel v roce 1975 bylo potřeba dílo upravit, takže Hnilička dopsal sbory a část Communio. V roce 2007 autor na objednávku bandleadera B-Side Bandu Josefa Buchty Jazzovou mši otevřel a rozšířil o nové části pro komorní orchestr a další sbory. K původní stopáži 43:25 z CD s Bromovci a Brněnskými madrigalisty (Multisonic, 1990) přibylo více než sedm minut a kompozice získala bohatší orchestrální zvuk a moderněji pojatá sóla. Nahrávka vyšla vloni s B-Side Bandem (a sólisty Jurajem Bartošem, Petrem Hnětkovským a Pavlem Zlámalem), Komorním orchestrem Brno a Komorním sborem Ars Brunensis, a to na CD i LP.
Milli Janatková, osobitá hudebnice a výtvarnice, vydala v loňském roce album Hluboko, jež obsahuje úpravy starobylých českých a moravských duchovních písní. Již rok předtím získala v New Yorku Cenu nezávislé hudby za jednu z oněch písní – Buch. Projekt je unikátní tím, že si celé album Janatková nahrála sama. A to nejen sólový zpěv a melodické vícehlasy a zvuky, ale i rozličné rytmické nástroje a kytary. Bohatá je i výtvarná stránka alba; protagonistka doplňuje písně vlastními malbami nejstarších románských památek u nás.
Když v synagoze v Boskovicích vystoupilo v říjnu 2019 kvarteto Fabio Delvo’s Roots, byl to zážitek o to výjimečnější, že to bylo na výslovné přání italského saxofonisty Fabia Delva, jenž si tak odskočil z evropského turné. O pět měsíců později vyšlo digitální album s tou samou sestavou a dostalo přiléhavý titul Ancestral Meditation (Meditace předků). Delvo studoval klasickou hudbu, posléze absolvoval jazzová studia; jeho pedagogy byli třeba Steve Lacy a Joe Zawinul. V jeho Roots hrají našinci – Radim Hanousek s barytonem, violoncellistka Dina Kadysheva a Edgar Mojdl s těreminem. Natočili patnáct drobných kompozic, které jsou syceny kongeniálním spojením progresivního výraziva a duchovní meditace. Avantgardní jazz, ovlivněný postupy soudobé vážné hudby, prostupují lahodné témbry z různých vrstev lidských dějin.
Malý, ale věřím, že bohatý výlet do hájemství spirituálního jazzu, zakončím u našich východních sousedů, bratrů Slováků. Jazzový kytarista Miloš Železňák vydal v roce 2017 na značce Hevhetia pozoruhodné album Miloš Železňák, Anna & Vtáčiky. Jde o unikátní kolekci ruských, rusínských, ukrajinských, altajských a černohorských duchovních písní, tzv. byzantsko-slovanských cantus. Ty čerpají ze Starého i Nového zákona, ale nejsou součástí liturgie. Unikátní také formou interpretace – se zpěvem Anny A. Hlaváčové za doprovodu většinou jediného nástroje, nejčastěji kytary; nechybí ale ani oud, citera, buzuki, mandolína, čínský strunný nástroj pipa či elektronické klávesy. Nahrávka byla pořízena ve františkánském kostele v Bratislavě a za účasti drobného ptactva, jež jim dělalo společnost… A Příroda je také součástí Všehomíra, není-liž pravda?