- Inzerce -

Mats Gustafsson: Torturing The Saxophone

Švédský saxofonista Mats Gustafsson se rozhodně nebrání návratům do jazzové historie a interpretacím dávných velikánů, ovšem s osobitostí sobě vlastní. Učinil tak mimo jiné trilogií elpéček o jedné straně Mats G Plays Duke E (2008), Mats G Plays Ayler (2009) a Mats G Plays Gullin (2012), které vyšly v roce 2014 s jedním bonusem od Alberta Aylera souborně pod názvem Torturing The Saxophone, který údajně vymyslel satirický „otec undergroundových komiksů“ R. Crumb, jenž v úvodu sleevenote ve formě dopisu píše: „Gustafssone: Tak jsem si konečně poslechl ty LPs a CD, které jsi mi poslal, kde je tvá hra na saxofon a nějaký švédský moderní jazz. Musím ti říct, že jsem na obal toho CD s tvým saxofonovým hraním, jenž je černý a není na něm žádný text, napsal velkými tiskacími písmeny stříbrným inkoustem Mučení saxofonu – Mats Gustafsson. Totálně se mi nepodařilo najít na tom nic příjemného, anico to má co dělat s hudbou, jak ji já chápu, nebo proboha co se ti děje v hlavě, že můžeš vyluzovat takové pazvuky na hudební nástroj? Zcela upřímně, byl jsem docela šokován, jak negativní a nepříjemná zkušenost byla to poslouchat. Musel jsem to vypnout dlouho před koncem. Prostě jsem to nedal. Nechápu, o čem to je.“

Takže je to o tom, že si Mats vyhlédl tři autory a jejich tvorbu z různých dekád minulého století a porůznu ji přetavil k obrazu svému. První přišel na paškál Duke Ellington a jeho tvorba ze třicátých let počínaje jeho megahitem In a Sentimental Mood. Tady je originál celkem rozpoznatelný a Mats ho jenom trošku nesentimentálně prošpinil. Opravdové mučeníčko nastává ovšem hned u následující skladby I Never Felt This Way Before, kde hraje prim živá elektronika, která lyrickou milostnou píseň mění v drásavé úpění. Ještě více destruovaná je Blue Goose, při jejímž poslechu skutečně tuhne krev v žilách, ale na druhou stranu je to nesmírně zábavné a povznášející stejně jako Crumbův „dopis“. Sophisticated Lady také celkem odpovídá originálu, jen je tu umocněna temná stránka.

Cover-verze bratří Aylerů (tedy nejen saxofonisty Alberta, ale také trumpetisty Donalda) jsou poněkud jinou záležitostí, protože je to Gustafssonova krevní skupina a navíc avantgardistická šedesátá léta. Tady nejde o žádné brutální předělávky, ale naopak hypersensibilní, i když místy i syrovější interpretace jdoucí skutečně na dřeň originálů. To snad ještě více platí o coveru Matsova soukmenovce Larse Gullina, jehož de facto romantická kompozice Danny´s Dream z poloviny padesátých let zde dostává až esenciálně existenciální rozměr, čemuž odpovídá oproti původní verzi cca čtyřnásobná stopáž dosahující dvaadvaceti a půl minut. Tady vyvěrají veškeré spodní proudy kondenzovaného drsného sentimentu v jeho nejnaturálnější podobě. Skutečně mistrovská práce, při jejímž poslechu sice může běhat mráz po zádech a přesto je katarzně povznášející.

Mats Gustafsson: Torturing The Saxophone

Corbett vs. Dempsey (www.corbettvsdempsey.com)

 

 


Hermovo ucho – Chvála dlouhověkosti

Stoletý Marshall Allen vydává první desku pod svým jménem, o dva roky mladší Milan Grygar stále vystavuje nová díla, osmdesátiletý Anthony Braxton pracuje na šestatřicetidílné opeře.

Jiří Durman a Miroslav Posejpal: Nové a nové spirály

V kavárně s věrozvěsty české improvizace.

Ten, který se nevrátil

Zemřel Brian Wilson, mimo jiné průkopník DIY přístupu v populární hudbě. Sluníčkový optimismus Beach Boys je skvrnitější, než se na první opalovačku zdá.

Pod povrchem cella a klavíru

Violoncello Matthiase Lozenze s klavírem Miroslava Beinhauera v pětici skladeb provedených v žižkovském Atriu.

Červen v Hudební 3

František Hruška, gobi_10k, Best Before End. Jérôme Noetinger a Petr Vrba.  Durman / Posejpal Duo. Trojice koncertů a poslechových večerů v redakčně-setkávacím prostoru mezi Kampou a Petřínem.

Zkouška sirén: Kyber Erben a Národní Elliott

Zrození experimentu z ducha socialistických kancelářských strojů.

Arvo Pärt 90

Dvě protikladné linie zvonečků, štěstí zažít „svou dobu“ a sbor spíše komorní než filharmonický.

Hermovo ucho – Neklidný duben aneb Roztržená struna intonarumori

Na turné, v operách, v žaláři národů, amfiteátru i atriu. Nu, co se hýbe, to zní.

Vzpomínka na Jaroslava Paláta

Před třiceti lety zemřel Jaroslav Palát, zakladatelská osobnost české industriální hudby. Připomínáme jej rozšířením textu, který pro nás před dvanácti lety napsal jeho hudební souputník.

V rukou i v hlavě

Dva mimořádné klavírní recitály koncertní řady Lichtzwang: dámský i pánský.