Hevhetia (buďme konkrétní: Ján Sudzina) vydal/a album Omicron, debut lucembursko-francouzsko-belgického tria s účastí nizozemského klavíristy, čímž nám objevil/a akustické spřežení, které osciluje velice vyrovnaně mezi jazzem a komorní hudbou, mezi prokomponováním a improvizací. Doménou vedoucího souboru, Lucemburčana Pita Dahma, jsou bicí, ale nezpěčuje se sáhnout i po jiném nástroji, a je autorem sedmi skladeb z jedenácti; po svém boku má Francouze Charleye Rosea s altsaxem, trojici pak doplňuje belgický kontrabasista Lennart Heyndels. Přizván k nahrávání alba do opderschmelzu v lucemburském Dudelange byl holandský pianista Harmen Fraanje, známý především ze spolupráce s Ernstem Reijsegerem a Molou Syllou na labelu Winter & Winter, k čemuž je třeba hned dodat, že ani přítomnému triu pouze nepřípodotkuje, je tu zcela sourodým členem nejenom hráčsky, ale i autorsky, protože k jeho kontu můžeme připsat tři kompozice (plus improvizaci s Dahmem).
Základním kladem alba je jeho vyrovnanost v celkovém pocitovém vyznění, až instinktivní emotivost, projevující se naléhavou střídmostí (což v tomto případě není protimluv). Už ve vstupním Vilniusu zaujme nezabořivé, spíše dýmnivé, nevalibucké, spíše dychtivě povlovné, vláčné pojetí, kterému nad rušnými bicími, podzvučivou basou a (po)skotačivým pianem s melodickou úměrností vévodí sax; a v této rozevíravé cudnosti se klene celý kompakt, tu baladicky nespěchavý, spíše odhodlávavý, kdy příběh odhaluje klavír s basou a bicí se saxofonem jej nejenom dotvrzují, ale převezmou otěže a děj rozprostraní, zvýrazní a zase utlumí (Ballad), nebo spíše vyrážlivě výrazivý, kdy výmluvně dotýkavý sax je podkopáván a usměrňován bicími a jistěn basou (Lazy Daisy). K Dahmovým kladům je nutno připočíst, že se nesnaží sám ovládnout pole; naopak dává kolegům co nejvíce příležitostí, čehož využívá protýkavá spolčenost saxu a piana nebo jejich návaznění.
To hned vycítíme v titulní skladbě s povídálkově roztěkaným a rozmáchle uhýbavým saxem, jehož výkon zvýrazňuje právě klavír s kontrabasem, což bicí podtáčejí a zarumplovávají. Právě tady, v Omicronu, se to vše děje s jakousi zdánlivou netečnosti, občas proskočností, je však zřejmé, že si všechny rozporné zátočiny, které Dahmova předloha nabídne, všichni labužnicky užívají. Podobně Larchey, do něhož bicí nastoupí s(e) (s)mírným parádemaršem, ovládne vlahý, pokládavý sax s úměrným pohodováním a vláčněním, nevýtržný, až pozamlkavě ztišovaný; zavzlétavě si tu popěvuje, vypravěčsky a s nerobustní uvážlivostí odmotává ústřední nit, piano mu paríruje s občasným zatrylkováním a provokuje ho kaskádovými přemetánkami, zatímco nehalasná, ale hybná základní rytmika s dumavě okolkující basou (která dostane příležitost k výživnému sólu) a s capajícími bicími skladbu zakliňuje.
Že Fraanjeho skladby se od Dahmových předloh příliš neodlišují, seznáme hned ve Frioli, kde klavírní zameditování citlivě rozvede sax a oba hráči se doplňují v něžném líčení. Také v Point In My Hair, kde bicí vyprovokují váhavý sax k povlovně nenápadné zabíhavosti a pohrozí mu prosýpačným sólem, nedocílí žádného zásadního zvratu, sax setrvává ve své (zdánlivé?) ostýchavosti, která mi (a určitě i jiným posluchačům) lahodí. Zatímco Duo převládnou klavírní nastraživé podmalovánky s melodizující doprovodností a průklestováním bicích, zaujme v XYZ 4 opět klavír s dusavými bicími, ale sax se vlichotí a námět (zřejmě z Fraanjeho širšího komplexu) probíravě projasňuje, je ve své nevervnosti působivě návětrný, až větřivý (i vetřivý).
Rozvernější je následující XYZ 6, Fraanje si napsal na tělo pádnější rozpernost a zvonivou rozkomíhanost s perlivými přeprškami, měnícími se vráz v poddoutnávání. Dahm opáčil v Zing posunem piana do povlovnosti, dotýkané zádumčivě smyčcovanou basou i zamyšlenými bicími. Vroucnost závěru je sice chvilkami vybuzena, nicméně vše se děje ve vzájemném souladu, nikdo se nepřehmátne, nedá se vyprovokovat, poklidná hladina je zachována až do konce skladby, a vlastně celého alba. Důsledná nevyrušivost dospěje až do cituplné zatmívavosti.
A tak musím konstatovat, že Pit Dahm zůstává v celém prokomponování alba i v jednotlivých jeho částech skutečně svůj, hledačsky, leč nenásilně rozvíjí každé téma, prolaďuje je, vede kolegy, zároveň však dokáže využívat jejich osobitosti. Je to čitelný debut, který stojí rozhodně za pozornost. Dodávám, že Pit Dahm Trio můžete zhodnotit na vlastní uši 24. srpna v pražském Jazz Docku v rámci Festivalu Hevhetia. Zapište si do diáře.
Pit Dahm Trio with Harmen Fraanje: Omicron
Hevhetia (www.hevhetia.sk)