Trojice zkušených nadžánrových improvizátorů skládá své hlasy do jemných i divočejších propletenců.
Série koncertních křtů CD Bylo to právě tria Romanovská / Tichý / Hrubý se na podzim loňského roku trefila do nadějného nádechu mezi dvěma vlnami umrtvení živé kultury. Koneckonců krátce po jejich pražském vystoupení v kostele sv. Vavřince epidemie opět všem akcím zatnula tipec. Na tomto miniturné se k triu připojil německý bubenický veterán Klaus Kugel, nicméně nahrávka s ním se (doufejme) teprve zhmotní. Aktuální CD, vydané opět na slovenské značce Hevhetia, je pouze triové a stejně jako o dva roky starší eponymní předchůdce staví na témbrech kontrabasu Petra Tichého, houslí i citery koto Anny Romanovské a dechových nástrojů Michala Hrubého. Celek navíc doplňuje dozvuk prostoru pražského Colloredo-Mansfeldského paláce, v němž se nahrávalo a jenž místy funguje jako další hudebník vytvářející skryté kánony nebo odpovědi razantnějším akcentům strun či dechu.
Devatero kusů o délce od necelých dvou do necelých sedmi minut uplyne skoro jako by šlo o písničkové album. Položky jemnější se střídají s hlučnějšími, jednotliví členové se navzájem pouštějí ke slovu, aby následně své hlasy propletli do jednolité struktury. Nic tu netrvá příliš dlouho.
Japonská citera koto v některých skladbách vytváří pseudoorientální atmosféru, již doplňuje flétna znějící rovněž vágně exoticky (byť je nejspíše původu středoevropského). V tomto duchu se rozjede hned úvodní track Bylo to právě počátkem zimy…, který se postupně přelije od klidu k rozháranému dialogu, pod nímž kontrabas udává ostinátní rytmus. Podobně v Nic si neříct ladí glisanda kota opět japonskou notečku prokládanou bezmála kytarovými akordy, nad nimiž teskně fičí klarinet. V Hraju tuhle skladbu, co hrajeme nejprve vyrazí vpřed zuřivé běhy basy, jejíž struny zní, jako by byly omotány čímsi šustivým. I houslím se tu do teskných hlubokých tónů míchá občas cosi chrastivého.
Oproti minulé nahrávce se tu zdají být „nečisté“ zvuky o něco exponovanější. Ve skladbě Doby basklarinet bučí jak parní loď v pravidelných intervalech a udává tak rytmus plynutí, nad nímž se ve výškách proplétají housle s kontrabasem, bučení zrychluje, až postupně vygraduje do multifonického skřeku. Ve finální …když napadl první sníh po úvodním lyrickém souznění kota a flétny nastoupí usilovné a agresivní drhnutí kontrabasového smyčce coby podkladu pro volné přeletování klarinetu. Jazzová krev vybublá na povrch v Číslo 9, kde překotné sólo basy přejde do postupného zklidnění s lyrickým klarinetem a navzdory převládající nadžánrovosti alba tu zavládne vyloženě jazzová atmosféra.
Je ošemetné hodnotit jako posluchač konzervované nahrávky hudby, která vzniká interakcí hudebníků v konkrétním okamžiku. Je jasné, že tato trojice je spolu sehraná natolik, že jde skutečně o kolektivní komponování „tady a teď“. Při živém sledování takové produkce je leckdy komunikace mezi muzikanty stejně zajímavá jako výsledek (někdy i zajímavější), nahrávka nám tento rozměr nedopřává. Přesto za ní lze onu komunikaci dobře cítit. K momentům, které si i na nahrávce uchovaly obzvláštní sílu, patří Koncert pro koto a malý orchestr, v němž se škrábání, plochy a dynamické výkyvy ve srovnání s ostatními kousky na disku proměňují pozvolněji a jsou o to zajímavější, působí promyšleně a ve shodě s názvem i prokomponovaněji. Silné kouzlo má i Alžbětina píseň, v níž se proplétá snivé pištění a skřípění ve vysokých polohách, zatímco kontrabas pomalu odbrnkává čas.
Romanovská / Tichý / Hrubý: Bylo to právě / It Was Right At
Hevhetia (www.hevhetia.com)