Saxofonista Adrian Northover ve třech různých konstelacích

  
26

Adrian Northover je u nás znám především díky působení v kapele Remote Viewers, která zde vystoupila na festivalu Alternativa v roce 2012 a s recenzemi na jejich alba jste se na stránkách HIS Voice mohli setkat již několikrát. Mimo to ovšem hraje s mnoha dalšími uskupeními – například v improvizačním triu Trip-tik s hráčem na objekty Adamem Bohmanem a hobojistkou a hráčkou na anglický roh Catherine Plugyers, v triu Jazz Thali interpretujícím tradiční indickou hudbu a melodie ze starých bollywoodských filmů či v sextetu Hogcallin´, který rozvíjí odkaz Charlese Minguse a působí v něm i Adrianovi souputníci z The Remote Viewers – kontrabasista John Edwards a saxofonistka Sue Lynch – a v neposlední řadě je stabilním spolupracovníkem London Improvisors Orchestra.

Dlouhodobě spolupracuje také s rusko-anglickým pianistou Vladimirem Millerem, jednak v kapele Notes From Underground, která hraje čistě Millerovy skladby, ale také v duu a v posledních letech i v triu, kde je jim třetím do kolegia italský bubeník Pierpaolo Martino. Jejich CD The Dinner Party přináší umírněnější a výrazně melodickou formu improvizace v relativně tradičnějším jazzovém pojetí, ale návštěvníci konvenční party by se přece jen asi při některých pasážích poněkud ošívali, i když je to začasté opravdu příjemná pohoda, nikoliv však rutinní nuda. Ony jazzové základy jsou ryze panevropského typu a odkazují se na anglický i ruský folklór či klasickou hudbu těchto proveniencí. Některé skladby více vystrkují růžky a nabízejí různé zvraty a neotřelé postupy, místy je to ovšem opravdu moody v poklidně plynoucím tempu. Vlastně je to příjemný přechod mezi standardem a nespoutanou improvizací.

Kvarteto, které vedle Nothovera tvoří kytarista Phil Gibbs (mimo jiné častý spoluhráč saxofonisty Paula Dunmalla), italský bubeník Marcello Magliocchi a japonský violoncellista a vokalista Maresuke Okamoto, předvádí na CD Sezu pěknou divočinu. Po většinu času je to frenetická jízda s tisícery úderů, brnků a fuků, jimiž zúčastnění dohánějí jeden druhého. Zvláštní kapitolkou je kus Onkagu Wo Hada de Kike, kde Okamotův naléhavý ale de facto klidný sprechgesang s výraznou japonskou dikcí podmalovává neuvěřitelně nervní (protentokrát však nikoliv frenetický) podklad. Pátý vstup Fagioli Saltati, kde Gibbs vymění kytaru za bendžo, je škobrtavější a povětšinou klopotnější drnkačka s chaotickou atmosférou. Určité vyklidnění nastává v následujícím desetiminutovém Shanty Shanty, které se však v posledních dvou minutách zvrhne v o to frenetičtější úprk. Závěrečná titulní instantní kompozice je pak zpočátku ve znamení vrzavých a posléze až cirkulárkových a nakonec klouzavých a cinkavých bicích a Adrian si zde vystřihne úchvatné spirálovité sólo, aby se vše ve finále rozložilo do působivého zadrhávajícího chuchvalce. Skutečně energií sršící dílo.

Druhý počin The Runcible Quintet nazvaný lakonicky Four (protože jsou tam čtyři tracky, i když první by se dal klidně rozdělit na dva, čímž by ovšem vznikl problém a album by se jmenovalo Five stejně jako debut, jehož recenzi najdete zde), přináší záznam ze dvou koncertů z londýnského avantgardního klubu IKLECTIK z října 2017 a března 2018. Ten první je nahrán pouze v kvartetu a začíná až pohádkovou flétnou Neila Metcalfa, k níž se posléze přidávají rozmarné bicí Marcella Magliocchiho, houpavý saxofon Adriana Northovera a drnčivá akustická kytara Daniela Thompsona. Jsme v říši divů, kde nás za každým rohem čeká nevídané překvapení, ale celkově je první track spíše laskavě škádlící a povětšinou jakoby uvolněnější než celková atmosféra debutu (ostatně nahraném na stejném místě v dubnu 2016), což ovšem neznamená, že tu nenajdeme žádné hudební kotrmelce. Přitvrzení nastává však až v posledních dvou kusech, kdy je už na scéně i kontrabasista John Edwards. Basa tu skutečně tvrdí až drhne muziku a dodává temnější odstíny. Skutečným vrcholem je poslední cca čtrnáctiminutová pecka, kde se nádherně střídají úderné i rozkolísané, zběsilé i pozvolnější pasáže v nepředpokladatelném sledu. Opět majstrštyk, který dokazuje, že nonsens může být opravdu smysluplný. Nezbývá než se těšit na trojku, která by se sice logicky měla jmenovat Three, ale to bychom se mohli dostat do nějakého přílišného klišé, takže lze v daném kontextu očekávat i něco zcela jiného.

Miller/Martino/Northover: The Dinner Party
Gibbs/Magliocchi/Northover/Okamoto: Sezu
The Runcible Quintet: Four
FMR Records (http://www.fmr-records.com)