Před třiceti lety zemřel Jaroslav Palát, zakladatelská osobnost české industriální hudby. Připomínáme jej rozšířením textu, který pro nás před dvanácti lety napsal jeho hudební souputník.
Označit někoho za kmotra nebo praotce žánru bývá ošidné, ale Jaroslav Palát byl skutečně táta českého industriálu. Byl průkopníkem výrazného zkreslování a upravování zvuku s cílem dosáhnout maximální intenzity, jež posluchačům pronikne pod kůži a je nepříjemná. Stopa, kterou zanechal je široká. Hrál s Omnibusem, Veselými Filištíny i Paprsky Ing. Garina. Osobitý přístup ke zvukovému materiálu nejvýrazněji projevil ve své vlastní skupině Suicidal Meditations. Způsob, jakým Palát stavěl zvukové stěny, byl mimořádný, protože přes všechny vazby vytvářející hutnou plochy, měly strukturu, dynamiku a proměňovaly se v čase. Jeho výjimečné postavení průkopníka nejlépe ukazuje, kolík lidí ovlivnil a kolik tvůrců se k němu hlásilo.
Za svůj vzor ho považovali třeba děčínští VO.I.D. „Jarda byl fenomén. Svého času mě velmi inspiroval. Způsob, kterým u nás pojal industriální hudbu, byl jedinečný, stejně jako intenzivní. Zásadní koncert proběhl U Zábranských v roce 1991. Byla to opravdu výheň, komplet mě sežehla. Sekundovala mu Silvinka s Jindrou Hochem za mikrofony a Pavel Micka na ocelové perkuse. Každý koncert byl jiný, vždy šlo o hlukovou improvizaci, která působila komponovaně. Doma Jarda laboroval s vrstvenými loopy, což byla o jiná poloha jeho tvorby. Zasloužil by si pomník,“ říká Martin Jarolím.
Z jeho pojetí a práce s efekty jsem čerpal i já. Nejen v S/M, kteří po jeho smrti navazovali na Suicidal Meditations a nejvýrazněji se jim přiblížili v době, kdy doprovázeli japonského tanečníka butó Ryuza Fukuharu, ale i v Paraneuru a v GAMe. Jeho přístup jsem uplatnil i v radiofonickém díle snažícím se přiblížit tanec Butó pomocí zvuku. Jsem moc rád, že jsem s Jardou mohl začít tvořit hudbu. Byla to velká škola.
Z minima dokázal dostat maximum. Potvrdilo se to na prvním koncertě, který jsem se Sudicidal Meditations odehrál v létě 1992 v Rock Café. Když jsme po vystoupení balili nástroje, přišli k nám nějací Němci a chtěli si od nás koupit to CD, ze kterého jsme hudbu pouštěli. Zaskočilo je, že žádné nemáme. Nenapadlo je, že jsme vše vytvářeli naživo a co všechno je možné vydolovat ze dvou dětských samplerů Casio SK-5, automatického bubeníka Roland TR 626, jednoho analogového a jednoho digitálního delaye a pitch shifteru spolu s pár železy se snímači. Já přejížděl paličkou děrovaný krycí plech z vafek a oba jsme bušili do plechových krabic s pružinami.
Omnibus i Tanaka
Jarda se experimentům se zvukem věnoval od počátku osmdesátých let. Nejprve doma, kde vše natáčel na páskový magnetofon, která umožňoval bouncing stop. Poté co odehrál pár sólových vystoupení, následovala krátká spolupráce s Omnibusem, který se nechtěl soustředit na reggae, k němuž to táhlo zpěváka Aleše Drvotu – ten nakonec s bubeníkem Ivanem Pavlů odešel založit Babalet. Jaroslav Zajpt dalšího bubeníka nehledal, koupil automat, kytaru vyměnil za syntezátor a začal spolupracovat právě s Palátem. „To bylo OIO. Omnibus Industrial Orchestra,“ vzpomínal loni. Spojení trvalo jen krátce, Palát se nechtěl nechat svazovat pravidly, zatímco Zajptovi byla cizí anarchie. Spojení však nebylo tak nelogické, jak by se mohlo jevit prizmatem skutečnosti, že skladby od Omnibusu nahrály Wanastowi Vjecy. I Zajpta, inspirovaného sheffieldskou scénou a Cabaret Voltaire, hodně zajímal zvuk a jeho tvarování. Jeho hudební začátky ukazují, že Palát nebyl jediný, kdo tehdy takto radikálně experimentoval.
„Už mi volalo pár lidí, jestli nemám něco s Alešem nebo Jardou Palátem. Já nemám, zmizelo to,“ dodal Zajpt. Ale už v půlce osmdesátých let se jedno Palátovo dílko objevilo v Itálii na desce Czech! Till Now You Were Alone. Skladba Isolation, kterou natočil pod hlavičkou sólového projektu Disharmonic Ballet, uzavírá kompilaci především alternativních a novovlnných československých kapel, na níž je zastoupena třeba Jasná páka nebo Extempore, MCH Band, Dvouletá fáma, Ještě jsme se nedohodli, Odvážní bobříci či Plyn. Konec alba jako by byl z jiného světa.
V půlce osmdesátých let se vznikající industriální scéna soustředila okolo Staré čistírny odpadních vod, kde zkoušela Střední Evropa, Paprsky inženýra Garina i další s nimi spojené projekty. Suicidal Meditations se však od ostatních lišili. Nevycházeli z rocku, byli první jasnou tuzemskou odpovědí na experimenty s hlukem Throbbing Gristle, SPK, Nurse With Wound nebo Whitehouse, ale také na japonský noise, který bylo možné u nás slyšet ještě před pádem komunismu. Tanečník butó Min Tanaka totiž využíval hudbu Minoru Nogučiho. Když jsem odjížděl do Japonska za Tanakou, dal mi Jaroušek Palát kus krabičky od cigaret Lucky Strike, kde bylo Nogučiho číslo. Nepoužil jsem je, Noguči dorazil sám od sebe.
Kontemplace sebevraždy
Suicidal Meditations jsem viděl hned na jejich prvním koncertu na Deltě na druhém industriálním festivalu v dubnu 1990. Z beden se valila mohutná, neustále se proměňující zvuková stěna, tvořena tvořené efektovanými samply a loopy. Z masy zvuku vystupovaly údery do kovů, na které hrál Robert Šroubek, i echovaný jekot mladičké Silvie Hromádkové, který se vracel ve vlnách a jehož řezavost umocňovalo zkreslení. Palát věděl, jak vytvářet strukturu skladby pomocí efektů. Dělal to už v Silikóze kde nehrál na žádný nástroj, jen efektoval hru Petra Trpáka a Jana Duspěvy, a ti se vzniklé struktuře přizpůsobovali, což je přístup, který se dlouho využíval v soudobé elektronické hudbě.
Na koncert, kde Silvia vévodila vysoké konstrukci ze železa, vzpomínal po letech Tom Saivon ze Skrol: „Chodil jsem na sedmičku a poslouchal přísnej hard core. To se změnilo, když jsem šel jsem na Deltu na industriální festival. Poté, co jsem slyšel Paláta, jsem se začal věnovat industriálu.“
Když jsem v roce 1990 produkoval pro Panton nikdy nevydaný industriální sampler, bylo mi jasné, že tam vedle Paprsků a Střední Evropy nemohou chybět Suicidal Meditations. To, co ale Palát vyváděl v Řitce ve Studiu H tehdejšího manžela Heleny Vondráčkové, Helmuta Sickela, přítomné včetně zvukaře Radka Podroužka šokovalo. Ukázal, že chce propojit výstupy s výstupy a vstupy se vstupy. Kupodivu to fungovalo. Výsledkem byly čtyři zdařilé skladby, které ukazovaly Palátovu tvůrčí invenci, pódiovou energii však neměly.
Lépe se tuto energii podařilo zachytit o rok později ve Vídni, kde Suicidal Meditations nejen hráli, ale také natáčeli. Výsledné album díky samplům střídaným s citem pro atmosféru působí jako druh podivného soundtracku k záběrům z opuštěného brownfieldu. Cesta zpět byla divoká, podlaha auta plná prázdných lahví od vína.
O rok později už jsem se Suicidal Meditations hrál. Poprvé jsme s Jardou Palátem vystoupili jako duo v dost bizarním prostředí disco clubu Dvojka. Jak se mu podařilo proniknout do této výspy veksláků, jsem dodnes nepochopil. Oba jsme zápolili o to, kdo bude víc slyšet. Vzal jsem automatického bubeníka a analogový delay a doubler Ibanez, který snadno přecházel do vazby, a s jeho pomocí jsem zvuky automatu zkresloval k nepoznání. Dost šokovanému publiku, které rychle mizelo, jsme nabídli zvuková jatka. Palát byl spokojen, koncert považoval za tak dobrý, jak rychle odešli diváci.
Jeho záliba vypudit diváky se naplno projevila při vystoupení na prvním ročníku divadelního festivalu Next Wave. Nechal jsem zamknout sál, s Jardou jsme zůstali v šatně a agresivní hlukovou stěnu vytvářeli ze zákulisí. Kytarista Tonton Macoutes natáčel reakce diváků, které se přenášely na obrazovku v předsálí. Netrvalo to dlouho. Bratr pořadatele, budoucí ředitel Národního divadla Daniel Dvořák, vytrhl kabely z beden a nechal sál odemknout. Takže úspěch, i když ten nápad zavřít diváky nebyl úplně původní. Někde jsem o něm četl.
V létě 1992 jsem se Suicidal Meditations odehrál regulérní koncert v Rock Café. Jaroušek byl zrovna na kordy se Silvií, tak mne oslovil, abych mu pomohl se základy, a Jindru Hocha z Ran těla přizval jako zpěváka. Já jsem během týdne vytvořili nějaké loopy a rytmy a napsal texty. Nezkoušeli jsme, Jaroušek si jen poslechl, co jsem vytvořil. Pustil jsem mu to v nějakém baru, myslím přímo v Rock Café, protože v Blatničce, kam nejčastěji chodil, bylo odpoledne moc lidí.
Od té doby spolupráce s přestávkami pokračovala. Později i v triu se Silvií, která se s Jarouškem nakonec usmířila. Něco se povedlo víc, něco méně, občasné Palátovo vyjádření k případné zkoušce – „nějak to odmydlíme“, což mi řekl před vystoupením v Alterně Komotovka – ukazovalo, jaký někdy zaujímal přístup. Občas nějaký nápad nevyšel, třeba snaha o co nejmasivnější sound, v jejímž rámci na pódium Sedmičky přivedl šest nebo sedm lidí a mně vrazil kytaru, na kterou jsem hrál elektrickým holicím strojkem. Výsledkem nebyla apokalyptická zvuková stěna ale celkem statická plocha.
Ztracená eutanázie
S Palátem jsem se ještě sešel v Euthanasii, což byl projekt, který postavil Vojtíšek z Paprsků inženýra Garina spolu s jejich klávesákem Klánem, když se v kapele rozhádali. Já měl na starosti část samplů a efektů, ale zvuk byl méně radikální než u Suicidal Meditations. Zkoušeli jsme v čistírně a odehráli jeden koncert na Deltě – na just Paprskům.
Hraní v Euthanasii ale bylo důležité z jiného důvodu. Palát si od klávesáka Klána půjčil velký sampler Ensoniq a DATku a vytvářel s jejich pomocí své asi nejzajímavější a nejpropracovanější skladby, překvapivě vznosné, bohaté, plné a gradující. V té době poslouchal zrovna Kashmir od Led Zepeplin, z něhož myslím vzal nějaké samply, své oblíbené Birthday Party a Slade. Něco jsme natáčeli i spolu, půjčil jsem mu malý pult a reverb.
Jen jsem se musel do pokoje v bytě na Palmovce prodrat chodbou plnou prázdných lahví Korzára, který se Jarouškovi nakonec stal osudným. Krátce poté, co jsme se sešli naposled, mi někdo zavolal, že Jarda v noci umřel. Sice ho pár dnů předtím vzali dva členové Paprsků – už nevím, kteří – na Bulovku, kde docela dlouho čekali, ale jemu se ležet v nemocnici nechtělo.
Byla to pro mě rána. Bylo to poprvé, co zemřel někdo, s kým jsem spolupracoval. Navíc ve chvíli, kdy jsem jeho nahrávky nabízel tanečníkovi Franku Van de Venovi, který zrovna připravoval pro Archu workshopové představení Bez data.
Nahrávky Euthanasie se nedochovaly. Když jsem si po Jarouškově smrti jel k němu do bytu pro věci, které si ode mne půjčil, vzal jsem si jen svůj hall a mixáček. DATky, na které nahrál svoji poslední tvorbu, jsem tam nechal ležet. Z Klána jsme je nikdy nedostali. Svou kazetu s jejich kopií jsem bohužel po pohřbu neprozřetelně nechal pustit v hospodě, kde už zůstala. Musel jsem do práce a nechal jsem se ukecat, abych ji tam ještě nechal. Už jsem ji neviděl.