Zelené žáby, udu i kontrapunkt hostí kavárny.
Večer 10. června jako by někdo vystřihl spíš zprostřed podzimu. Obloha nad brněnským parkem Lužánky je pošmourně šedivá, a podobně melancholicky to vypadá i v Cafe Ponava na kraji parku, hned naproti konzervatoře. Uvnitř je několik hostů a k posezení jim tlumeně hraje rádio. Jen v místnosti oddělené od baru silnou zdí s obloukovým oknem se děje něco, co se nezasvěcenému divákovi musí zdát přinejmenším podivné – dvě hudebnice zkouší, jak na elektronicky zesílených strunách citery zní hra kovovou špachtlí. Zanedlouho tu má totiž začít poslední pravidelné improvizační setkání FreeForms před letní pauzou.
FreeForms se v podstatě kryjí se školním rokem, začíná se se v září, končí se v červnu, pravidelně ve středu se hudebníci a občas i tanečníci scházejí v Brně, ve čtvrtek ve Vídni, a někdy i v jiných evropských městech – třeba v Terstu. Centrální osobou brněnských setkání je skladatel, saxofonista, basklarinetista a improvizátor Radim Hanousek. Právě on přišel s myšlenkou propojit místní improvizační scénu s již existujícím mezinárodním projektem FreeForms a podařilo se mu pro myšlenku pravidelných improvizačních setkání nadchnout i majitele Cafe Ponava.
Program má ve středu 10. června začít ve 20:00, ale jak pro vystupující, tak pro posluchače jde spíše o orientační údaj. Většina hudebníků přichází až těsně před osmou. Chvíli to vypadá, že se bude hrát pro jedinou posluchačku, publikum se však nakonec rozroste na pět lidí.
Počet a nástrojové obsazení vystupujících se na každém setkání liší. Tentokrát je nás osm – Radim Hanousek na saxofon a basklarinet, Ivan Palacký na kytaru, Edgar Mojdl na udu, Sylvia Bruckner a Yilin Yang přinesly preparovanou citeru, Pavlína Mari zpívá, a u klavíru se vystřídám já se skladatelem Jaroslavem Šťastným. V průběhu večera se přidává ještě tanečnice Michaela Ondrašinová. Interpreti a posluchači ale nejsou přísně oddělení – nevelká místnost s pianinem slouží jako pódium, hlediště i šatna, kdo zrovna nehraje, přidá se k obecenstvu.
Neformální povídání, vítání a seznamování přechází v koncert pozvolna, první tón zazní až k půl deváté. Na FreeForms se hraje v ansámblech, ale také jejich utváření se týden od týdne liší. Někdy se losuje, jindy se pouze určí počet hráčů a soubory se tvoří po vzájemné domluvě. Tentokrát je první část večera určena duím.
Hra bez pravidel
Setkání FreeForms jsou věnována volné, neidiomatické improvizaci, která je založena na předpokladu hry osvobozené od jakýchkoli žánrových omezení. Takto tvořená hudba by měla být skutečně spontánní, nejde ani tak o výsledek, jako spíše o společné hledání. Smysl a půvab takové hry patrně nejlépe shrnul kytarista Ivan Palacký: „Lidi spolu mluví skrze zvuky.“
Potíž s lidmi ovšem spočívá v tom, že si chtě nechtě tvoří systém i tam, kde by teoreticky žádný být neměl, a tak i v rámci volné improvizace platí převaha určitých tendencí. Jednou z nich je hojné využívání rozšířených technik hry, elektronická modifikace zvuku, v případě zpěvu zapojení celé škály hlasového projevu, nejen klasické zpívané melodie. Nevysloveným, ale důležitým pravidlem je vyhýbání se tonalitě, která by mohla vést k příliš automatické hře. Občas se někdo nechá svést k jazzovým prvkům, ale spíše jen v náznaku.
Jako první hrají Sylvia Bruckner a Yilin Yang. Sylvia Bruckner je klavíristka působící ve Vídni. Studovala jazzovou i klasickou klavírní interpretaci, komponuje, improvizace tvoří významnou součást její tvorby. Yilin Yang studuje elektronickou improvizaci, také ve Vídni, a volná improvizace jí slouží k experimentování se zvuky, které později zapracovává do skladeb.
Hra na preparovanou citeru, která zahajuje hudební část FreeForms, připomíná trochu řízenou destrukci nástroje. Nejrůznější předměty, dřevěné i kovové, produkují neobvyklé efekty, ještě umocněné elektronickou modifikací zvuku. Výsledek je agresivní, ale poutavý. Nutné je však poznamenat, že na volné improvizaci se musí aktivně podílet také posluchači. Kouzlo spočívá právě v soustředí na samotný zvuk. Je to svého druhu meditace. Pomocí vědomého naslouchání bez jakékoli záruky, jak se bude hudba vyvíjet, díky soustředěnému poslechu příjemných i nepříjemných zvuků je možné učit se věnovat podobnou pozornost i okolnímu světu, slyšet hudbu v běžných zvucích, kterým obvykle nevěnujeme pozornost.
Podobně intenzivní, i když hudební náplní úplně jiné, je vystoupení Radima Hanouska a Ivana Palackého. Radim Hanousek se věnuje propojování jazzu a soudobé vážné hudby, a právě v jeho hře je možné jazzové názvuky občas zaslechnout. Ivan Palacký se improvizací a hudebními experimenty také intenzivně zabývá, včetně vedení zvukového deníku z cest, kam si zaznamenává zajímavé zvuky, na které natrefil. Proti divoké hře na preparovanou citeru přináší duo saxofonu a kytary s pedálovými efekty zklidnění. Radim Hanousek a Ivan Palacký se soustředí na dlouhé tóny. I tady hraje úlohu naslouchání. Opravdu vnímat krásu dlouhého zvuku vyžaduje nepolevit v pozornosti.
Ovšem jak důležité je, aby posluchači naslouchali aktivně, a hlavně z vlastní vůle, se ukazuje vzápětí. Usedám ke klavíru a vedle mě zpěvačka Pavlína Mari, která se kromě zpěvu zabývá také muzikoterapií. Neznáme se, a tak s prvními tóny zkoušíme, co od sebe můžeme po hudební stránce čekat. Do hry se nám ale postupně zapojují nechtění spoluhráči z vedlejší místnosti. Koncerty FreeForms nejsou uzavřené, a improvizaci slyší kdokoli, kdo do kavárny zajde. Hosté ve vedlejší místnosti nevědí, oč se jedná, hudba, která se k nim line z vedlejšího salonku, jim připadá jako nepochopitelný hluk, a nezdráhají se to dávat najevo. Dohráváme do jejich nespokojených komentářů, a následuje ostrá výměna slov mezi hosty a organizátorem kulturního programu kavárny, který je na setkání přítomen jako hostitel.
Jednou z výhod volné improvizace je, že do ní lze zahrnout takřka cokoli. A tak když ke klavíru přichází Jaroslav Šťastný a k němu se přidává Edgar Mojdl s udu a začínají s rytmickou hudbou, doznívající protesty jednoho z nespokojených hostů kavárny jim k tomu zní jako kontrapunkt. Konflikt se naštěstí podařilo zažehnat. Reakce náhodných posluchačů je však pochopitelná. Bez záměru na straně posluchače může neidiomatická improvizace opravdu znít pouze jako těžko identifikovatelný shluk zvuků.
Edgar Mojdl využívá volnou improvizaci jako prostor, kde uplatnit nestandardní nástroje, které jinde nemůže příliš využít. Pro Jaroslava Šťastného je princip naslouchání a hudby vycházející z nitra, nikoli z naučených schémat, důležitý jak při hře, tak i v kompozici. Má však také tendenci k podvratnému smyslu pro humor, což se projevuje i na FreeForms. Jeho tak trochu subverzní jazzovou akcí obohacenou exotickým nástrojem Edgara Mojdla končí první část večera.
Improvizační pospolitost
Jednou z častých odpovědí, kterou dostávám na otázku, jak se vystupující a posluchači k FreeForms dostali, jsou osobní vazby. Většina začala na improvizační setkání docházet díky Radimu Hanouskovi, další díky Jaroslavu Šťastnému, a obecně vzato se všichni znají. Pokud ne, rychle se seznamují a stávají se součástí širší sítě, která by si v tomto případě snad zasloužila i nadužívané označení komunita.
Setkání FreeForms má původ u projektu Limmitationes nedávno zesnulého Uda Preise, který Limmitationes založil s myšlenkou podporovat avantgardní hudbu, volnou improvizaci a world music. FreeForms, plným názvem Free Forms of Arts, však mají ambici být něčím víc než pouze hudební nadací. Původně rakouské hnutí se postupně rozrůstá po Evropě. Zapojeni jsou nejen hudebníci, ale také tanečníci, výtvarníci a básníci. Centrální ideou je jakési neustále se vyvíjející kolektivní umělecké dílo, jehož součástí jsou jednotlivé koncerty, improvizační laboratoře a rezidence.
Společenský aspekt volné improvizace považuje za důležitý i Radim Hanousek. „Po celém světě existuje množství improvizátorů, kteří různě pendlují, rádi si zahrají s novými umělci, přinášejí nové podněty, zkušenosti. Celá improscéna je tak stále živá, aktuální.“
Jedním z nejzajímavějších prvků společné volné improvizace je ostatně fakt, že se takto mohou setkat interpreti s velmi rozmanitou osobní hudební historií – a i když cílem je proniknout k základu hudby, k vyjádření se skrze zvuk bez ujednaných formulí, hudební zkušenosti hráčů přece jen ovlivňují výsledek a vzájemná interakce zase zpětně ovlivňuje hudební uvažování jednotlivých interpretů.
Naslouchání jako základ hudby
V druhé části večera se hraje v kvartetech. Složení vystupujících se obměňuje, odchází Jaroslav Šťastný, a naopak se k hudbě přidává tanečnice Michaela Ondrašinová.
Čím víc hráčů se improvizace účastní, tím zajímavější je potenciálně výsledek, ale tím větší je také riziko, že se celý koncept volné improvizace zhroutí. Základním předpokladem volné improvizace je totiž dialog mezi hráči, vzájemné přizpůsobování, nebo naopak hudební provokace, která si vyžádá podobně laděnou odpověď od spoluhráče. Ve větším ansámblu je nutné mnohem pozorněji naslouchat dění kolem sebe, paradoxně také potlačit vlastní touhu za každou cenu hrát, nechat prostor i tichu. Někdy se to nepodaří a hra ve větším ansámblu se zvrhne ve virtuózní překřikování jednotlivých účastníků. Jindy začne fungovat cosi na způsob telepatie a improvizace se promění ve skutečné kolektivní umělecké dílo.
Právě tato možnost naprostého soustředění, tvůrčího spojení s druhými, je patrně jedním z důvodů, proč interpreti volnou improvizaci vyhledávají. „Obrovská otevřenost volné improvizace ve spojení s jistou zvukovou virtuozitou, neopakovatelností, nepředvídatelností a dobrodružstvím při tvorbě v reálném čase mi přináší umělecké uspokojení a radost,“ říká Radim Hanousek.
Na pódiu se vystřídají dvě kvarteta. Jako první hraje Edgar Mojdl, Radim Hanousek a já, přidává se k nám Michaela Ondrašinová. Zdá se mi, že tentokrát telepatie funguje. Hudba se postupně vyvíjí podle vlastních pravidel, nakonec sama ustane a my se ji nesnažíme uměle prodlužovat. Střídají nás Ivan Palacký, Pavlína Mari Yilin Yang a Sylvia Bruckner. Tentokrát s nimi dobrodružství hledání prožívám jako posluchačka, a zdá se mi, že jejich hledání dopadlo úspěšně. Nejsem sama, čtveřici odměňuje upřímný potlesk.
Večer končí nejriskantnějším podnikem – souborem tutti. Zprvu melancholická hudba se postupně oživuje, a nakonec končíme se smíchem. Opakující se hudební motiv totiž v závěru Ivan Palacký otextoval. Poslední středeční FreeForms sezóny tak uzavírá zpěv, jehož slova zní „u zelené žáby“.
Dobrodružství v nejistotě
Z pohledu interpreta je volná improvizace tvůrčí dobrodružství. Zdá se ale, že je tomu tak i pro posluchače. Ti se na Ponavu vrací pravidelně. I u nich hraje velkou roli známost s interprety, ale na improvizační koncerty nechodí jen proto, aby si popovídali se některým z vystupujících. Jeden z posluchačů mi na otázku, co jej na volné improvizaci přitahuje, odpověděl, že chce zažít něco neobvyklého, jiný zase vyhledává v hudbě pestrost.
Na závěr budu ještě jednou citovat Radima Hanouska, tentokrát úryvek z jeho disertační práce: „Kreativní improvizovaná hudba je významnou součástí kreativní hudby, volná improvizace stojí na vrcholu kreativní interpretace. V improvizaci můžeme dosáhnout sjednocení svých životních rolí, improvizátor je vlastně současně interpret, skladatel i posluchač v reálném čase.“ Já bych doplnila, že koncertně provozovaná volná improvizace je svého druhu také rituál, který se běžnému hudebnímu provozu vymyká. Je záměrně prchavá a nejistá. Vyžaduje ochotu vzdát se na chvíli jakéhokoli očekávání a odevzdat se danému okamžiku, s rizikem, že všechny záměry ztroskotají, a zároveň s nadějí, že vznikne něco, co nikdo neočekával a co původní záměry jednotlivců převyšuje.