Jak už bylo avizováno, ve víkendových dnech 5. – 7. května zaplnila industriální, v mnohém typicky urbexové prostory Automatických mlýnů v Pardubicích nonkonformní, nezávislá kultura. Součástí kongeniálního spojení prostředí, výtvarného umění a hudby byl také projekt AUTOMAT – výtvarná a hudební site specific performance na bázi free improvisingu. Tři výtvarníci, každý zvlášť, vytvářeli svá díla v někdejším ubytovacím prostoru mlýna za interaktivní účasti trojice hudebníků. Obě složky projektu se úchvatně prolínaly, a udržovaly tak po dobu bezmála dvou hodin napětí nejen mezi protagonisty, ale také mezi posluchači-diváky. Zněla strhující fúze elektroakustické hudby, živé elektroniky, noise, ambientu, elektronického minimalismu, jazzu, drone-music a samplů etnické hudby, jež postupně nabývala až transovního účinku, ale ani na okamžik nesklouzla k vyprázdnění obsahu a tvůrčí bezradnosti. Jako hudební recenzent smekám před Jitkou Jägerovou, jež kromě elektroniky hrála výtečným způsobem na kytaru (však je členkou nadějné královéhradecké alternativní post-rockové kapely Tribe-J), klávesákem Lubošem Rejlem (ze skupiny Doo) a kouzelnicí na elektrické housle Kateřinou Bílkovou (Goji). A můj obdiv patří i všem třem výtvarníkům, kteří za pomoci různých technik stvořili alternativní svět. Z abstraktních základů každý z nich dospěl sice k odlišnému vyjádření, ale ke shodnému generačnímu vnímání, a to skrze střet pohádkového fantasy s hororem současnosti, lidské existence v konfrontaci s přírodními živly a vlastními běsy. Bravo, Adame Smolku, Martine Jechu a Matouši Hrbku!
Posledně jmenovaného (mimochodem Matouš Hrbek je také vokalistou již zmíněné kapely Tribe-J) jsem poté zpovídal. Oba jsme byli ještě omámeni nejen syntetickými barvami. Šli jsme k nedaleké řece Chrudimce a usadili se na obrubníku. Vzápětí jsme si všimli, že vedle nás leží na zemi velká kost a betonová kostka. Tak to by nevymyslel ani Marcel Duchamp…
Byla to skutečně totální free improvizace?
Ano, šlo o čistou improvizaci, hudební i výtvarnou. V podstatě to byl první pokus, jak snoubit obě složky. Tenhle projekt zkoumá dva rozdílné tvůrčí projevy nejen pod vzájemným vlivem, ale také mimo jejich daný formát. A zároveň mimo měřítko, takže mohou pohltit absolutně celý prostor.
Znamená to tedy, že tam dochází opravdu k interakci mezi hudebníky a výtvarníky?
Přesně tak. Nám šlo o to, aby se muzika přenesla na plátno a malba do muziky.
A jak tam dochází k vzájemnému ovlivňování? Cítíš, kdy hudebníci ovlivňují tebe, a kdy ty působíš na ně?
Vždycky mne zajímalo, co se děje v tu chvíli, kdy maluju, jak vypadá nejen to, co maluju, ale také jak vypadá celý proces. Co se děje v okamžiku, kdy se na mne třeba ten který muzikant dívá, a stává se tak součástí mé tvorby. A já jeho. A navzájem se doplňujeme.
Ano, všiml jsem si, že při změnách dynamiky hudby jsi i ty měnil dynamiku malby. Například při dronových plochách jsi dělal dlouhé, táhlé čáry, naopak při minimalistických repeticích jsi začal barvu cákat apod. Toto vzájemné ovlivňování bylo patrné. Dobře. Ale ty jsi vytvořil cosi, co ze začátku byla čistá abstrakce, víceméně geometrická, a pak se z toho najednou začaly vylupovat figury. Proč? Šlo již o záměr, nebo to vzniklo samovolně?
Já si myslím, že právě tento proces je v mé tvorbě přirozený. Ze začátku jsem byl dokonce skoro bezradný, musím říct, ale pak jsem se přizpůsobil tomu, co jsem maloval, a poté se s tím i ztotožnil. Začal jsem v tom hledat určité tvarosloví, zároveň jsem reagoval třeba i na přítomnost lidí. Všechno je to proces, a člověk musí malbu přizpůsobit tomuhle procesu. A pak už se většinou najde.
V tvém případě jsem tam viděl snahu po prostorové, kompoziční vyváženosti, harmonii. Martin Jech, který pracoval vedle, měl spíše robustní, agresivnější styl. Adam Smolek pak vycházel spíše z pohybu a pojal to z velké části jako instalaci…
Já jsem chtěl pojmout celý ten prostor mimo standardní formát plátna, ale přesto způsobem blížícím se způsobu klasické malby. Šlo mi hlavně o to, aby to zapůsobilo monumentálně.
A byl v tom nějaký konkrétní příběh?
Popravdě, bylo to hrozně rychlý. Ten čas se tak strašně scvrknul, že to byla vlastně jen chvíle. Neměl jsem ani čas na nějaký příběh.
Tak se zeptám jinak. Jak se tam potom objevila ta nesmírně poetická sentence „Nádech jako stopa srny“?
Měl jsem prostě tendenci náhle tagovat. Použít písmo. A jak jsem předtím maloval těma dvěma štětci, tak mi to v tom jednom místě připomnělo stopu srny. Tak jsem v tom okamžiku zareagoval. Vzniklo to absolutně spontánně.
A jak bys toto výsledné dílo nakonec pojmenoval?
Zůstal bych u toho původního názvu projektu, Automat. Jde o automatickou malbu a kresbu v pravém slova smyslu, a ještě k tomu v jedinečném prostředí Automatických mlýnů. To mluví samo za sebe.
Nechal ses tedy inspirovat nejen hudbou, ale též prostředím, je to tak? Čili jde o typickou site specific tvorbu?
Ano. Já to prostředí dokonce poznával už včera, den předtím, abych ho nějak vstřebal, nasál, nechal ho do mne vstoupit. Připravoval jsem se na to, ale jen do té chvíle, než jsem začal skutečně malovat, protože jsem nevěděl, co vytvořím. Jen jsem věděl, že tu místnost musím pomalovat celou. Měl jsem nápad, a to využít formu jakýchsi tapet. A tohle z toho vzešlo. Ještě předtím jsme ale s Adamem připravovali po výtvarné stránce pozadí pro muzikanty, jakýsi dýdžejský pult. Ovšem to se samotnou naší tvorbou nemělo nic společného.
Děkuju za rozhovor a držím palce do tvého studia na pražské AVU, kam letos nastupuješ!
Fotografie Alice Hrbková