Toto album poněkud vybočuje ze standardů spontánní hudby výrazně pestřejšími strukturami. Slovenský saxofonista, skladatel a expresivní vokalista Miroslav Tóth zde se svými dvěma maďarskými spoluhráči Ádámem Móserem (akordeon, dudy) a Áronem Portelekim (bicí, třístrunná viola, všichni jsou členy též Tóthova Funeral Marching Bandu) začal uplatňovat osobitý systém spojující volnou improvizaci s metažánrovymi variačními principy. Dosáhli tak možnosti mnohem konkrétněji ohraničovat jednotlivé úseky hudby o rozdílných náladách, intenzitách i žánrových přesazích.
Spojovaní postupů vzešlých z historie evropské klasické hudby, divoké postmoderní avantgardy i různých dávek absurdity je pro Miroslava Tótha typické i v jeho vlastní skladatelské práci či dalších kapelových projektech, připomeňme například jeho opery Oko za oko, Tyč, či například formaci Shibuya Motors. Nelze se tedy divit například ani tomu, že tematický kus je časově rozsáhlejší než následných osmnáct variací v tracku druhém. Ve skutečnosti je spíše princip variace a proměnlivosti samotným tématem, vzniká tak nový vnitřní systém pro komunikaci hudebníků a s ním i příjemná sugesce směrem k posluchači.
První track, Téma, volným způsobem prezentuje hudební prostor, v němž se trio pohybuje. Používá přitom mnoho rozdílných nálad i dynamických úrovní, kdokoli z hudebníků může zničehonic přijít s diametrální změnou hudebního vývoje, nejde o evoluci, spíše o fragmentární loterii. Variační druhý kus potom konfrontuje jednotlivé hudební výrazy všech členů v kratších úsecích častěji oddělovaných tichem. Instrumentář tria umožňuje velice široký stylový záběr. Z abstraktně plošných momentů je cesta snadná stejně tak k divokým freejazzovým groovům i noisovým zběsilostem jako k jisté rurální lyrice i šramlům ze surreálného kabaretu. Akordeon se pohybuje od jemných vysokých tónů po schopnost působit jako dva freejazzoví varhaníci naráz, bicí umějí táhlé rezonance i rozevláté jazzové groovy, v nichž díky preciznímu zvukovému řešení umí kopák zastoupit i kontrabas či basový syntezátor. Miro Tóth je schopen chroptět, kvílet a sípat hlasem i skrze saxofon, obojí může vyvolávat až šamanský dojem.
Výsledkem jsou dva pozoruhodně dramatické kusy improvizační hudby v podání velice erudovaných a společně velmi specificky sehraných hráčů. Na jejich nahrávce je příjemné sledovat, jak se přirozeně kloubí všemožné soudobé rozšířené techniky hry na klasické nástroje a mentalita nervního televizního diváka přepínajícího kanál za kanálem s formálním přemýšlením ustáleným v evropské hudbě po staletí i v celých dějinách jazzu. Výsledným dojmem by u posluchače nemělo být nic jiného než radost z bohatého uměleckého prožitku.
Thisnis: Variationes Calvariae Locus
Meteorismo (https://meteorismo.bandcamp.com)