Před nedávnou dobou jsem tu recenzoval Death in Rome jakožto příklad nadhudební konceptuální práce s významy za provokativními kombinacemi žánrů. Dílo IV. Próra V Tyči od slovenského uskupení My Live Evil by ale mohlo být stejným příkladem na konceptu založeného umění šijícího do fetišismu nacistického Německa. Místo vojenského pochodu a popu tu ale v podobně postmoderní, i když disharmonické jízdě kličkují notoricky známé úseky vážné hudby a zběsilý free jazz.
Ikonické letovisko Prora u pláží ostrova Rujána nechala v rámci programu Kraft durch Freude zbudovat Německá pracovní fronta pro zlepšení pracovních podmínek dělníků v Třetí Říši. Ohromný podlouhlý architektonický kolos postavený původně za účelem rekreace se dnes občas připomíná jako ikonická pozůstalost po nacistickém Německu, třebaže rozhodně nepatří mezi ty nejprovařenější monumenty lákající ke kulturním odkazům či dekontextualizacím. Ovšem podle samotného programu, v angličtině znějícím Strength Through Joy, se pojmenovala jedna neo-folková kapela jistou dobu personálně spojená s Death in June.
S tímto fetišem nás asi nejpříměji spojí grafika od Erika/Dréna, který na obal použil barevně zkreslený komplex budov zkombinovaný s dekadentní malbou a ozubeným kolem, jež v lákavě ikonicky červeno-bílo-černé zdobí i samotný CD kotouč. To na rovině hudební se už nebojuje s propojováním či ambivalencí, ale s přímým rozporem. Šlágry pravděpodobně oblíbené v Reichu, Marlene Dietrich, Giuseppe Verdi, Beethovenova devátá, samozřejmě Richard Wagner a mnohé další jsou rozsekávány, smyčkovány, vrstveny přes sebe či i lehce efektovány (dílo Miroslava Totha), prvek významového kontrastu se pak dostavuje díky chroptícím freejazzovým saxofonům (s Tothem společně Alexander Platzner). Nejen takto radikální disharmonický jazz, ale především ten taneční byly v Říši značně potlačovány, Kraft durch Freude byste se saxofony fakt nezažili.
Významově to celé však ještě posouvá dál taneček od Shivy (viditelný ve vnitřním coveru) značící kabaret, fetiš a zvrhlou zábavu pro tehdejší elity poté, co šel asketický vůdce konečně spát. Názvy tracků jako „Oh Ludwig“ toto směřování ještě víc potvrzují. Ovšem protože tento rozměr na samotné nahrávce najít nelze, samotná Próra V Tyči jakožto záznam ztrácí jeden dílek skládačky bez ohledu na to, za jak zásadní bychom ho považovali. V tomto ohledu tak působí deska (to, že je živá, zjistíme de facto jen díky potlesku) jako aperitiv před zažitou živou performancí, na níž byste čekali, že se veškerá hra s významy završí.
Ovšem i samotný obsah CD zaujme a pozornost udrží i po několikerém poslechu. Určité momenty, kdy se nasamplovaný Wagner setká se saxofonovým terorem, mají sílu když už ničeho jiného, tak alespoň vtipu. A baví to stále. Pak může ovšem přijít i druhý úhel pohledu, a to ten, že kromě ne zas tak provokativního nápadu toho umělci (souzeno podle nahrávky) zase tolik nepředvádějí. Živé vystoupení i s tancem musí být zákonitě pecka, ovšem zůstává otázka, jak moc stálo za to udělat z toho „nahrávku“. Jestli koncept na samotnou desku přece jen víc nepropracovat, když už jsme zmiňovali příklad Death in Rome, dobré motto by udělalo své. Nebo zda naopak nepřiostřit po audio stránce, z video záznamu mám pocit i slušného ušního teroru. Pokud by tím ale měli My Live Evil ztratit onu humornou nadstavbu, to raději umlknu navždy. A budu přemýšlet, kterého intelektuála na návštěvě Prórou V Tyči pohostím.
My Live Evil IV.: Próra V Tyči
Sky Burial (https://skyburialproductions.blogspot.com/2018/02/sky026my-live-evil-prora-v-tyci.html)