Dvě protikladné linie zvonečků, štěstí zažít „svou dobu“ a sbor spíše komorní než filharmonický.
V pondělí 19. května 2024 se v Rudolfinu uskutečnil zcela výjimečný koncert. Na jubilejním 80. ročníku mezinárodního festivalu Pražské jaro se v předstihu slavili devadesátiny Arvo Pärta. Pro úplnost nejprve shrnu skladatelova nejdůležitější biografická data. Arvo Pärt se narodil 11. září 1935 v osmitisícovém městečku Paide v samotném středu Estonska. Po absolvování studia hry na klavír ve městě Rakvere vystudoval skladbu na Tallinnské státní konzervatoři. Jeho učiteli byli Veljo Tormis a Heino Eller. V letech 1958–1967 pracoval jako mistr zvuku v Estonském rozhlase. V této době vznikly první Pärtovy skladby komponované v nejnovějším modernistickém až avantgardním duchu. Například dodekafonická orchestrální díla Nekrolog a První symfonie nebo sonoristické Perpetuum mobile. A také Collage über B-A-C-H, první dílo v estonské hudbě vytvořené kolážovou technikou. Ačkoliv byl Pärt považován za nadějného autora, přijetí jeho hudby v tehdejším Sovětském svazu bylo rozporuplné, často se stávala terčem ostré kritiky. Doslova skandál vyvolalo provedení Creda v roce 1968. V tomto díle v podstatě shrnuje všechny doposud vyzkoušené kompoziční techniky. Publikum bylo při premiéře doslova šokováno a dožadovalo se jeho opakování. Následně bylo zakázáno a skladatel byl i s dalšími hudebníky podezírán z politické provokace. Paradoxně se však Arvo Pärt v této době, tedy v 60. a 70. letech, stal jedním z nejproduktivnějších tvůrců filmové hudby v Estonsku, protože filmová hudby byla jediným oborem, kterému se mohl věnovat oficiálně.
Zásadní zlom nastal v roce 1976, kdy vyvrcholila Pärtova tvůrčí krize. Definitivně se rozhodl opustit modernistické kompoziční techniky a vytvořil si vlastní styl. Vliv na nové sebevyjádření mělo Pärtovo intenzivní studium gregoriánského chorálu, Notredamské školy a renesanční vokální polyfonie. A především vstup do pravoslavné církve. Nový a velmi originální hudební jazyk nazval tintinnabuli (z latinského tintinnabulum – „zvoneček“). Hudba tintinnabuli v podstatě spojuje dvě protikladné linie – melodii a trojzvuk – do jednoho nerozlučného celku. Postupně všemi hlasy prostupující melodie a trojhlasá harmonie jsou vedeny v komplikované polyfonii s přísnými pravidly. Hudební materiál je zde extrémně koncentrovaný a zároveň zredukován na minimum. A pochopitelně nemůžeme opomenout skladatelův specifický vztah k tichu, které je nedílnou součástí většiny skladeb. Prvními kompozicemi v tintinnabuli byla nejprve instrumentální díla jako Tabula rasa, Spiegel im Spiegel nebo Cantus in Memory of Benjamin Britten. Vokální vznikla až později, například Missa syllabica nebo Summa. Stejně jako avantgardní duch Pärtových raných děl vedl i náboženský aspekt jeho pozdější hudby k dalším kontroverzním recenzím a konfrontacím se sovětským režimem. V lednu 1980 nakonec Arvo Pärt i s rodinou emigroval do Vídně. O rok později se přestěhoval do Berlína, kde zůstal téměř třicet let. V emigraci se naplno mohla rozvinout jeho duchovní tvorba. V osmdesátých letech vznikly skladby jako Janovy pašije, Stabat mater nebo Te Deum. Po pádu železné opony postupně obnovil přerušené vazby s rodným Estonskem, definitivně se tam vrátil ale až v roce 2010. Mezi nejslavnější skladby vzniklé po roce 1990 patří bezpochyby Berlínská mše, Kajícný kánon a další vokální skladby, které se rychle rozšířily po světě.
Poprvé jsem se s hudbou Arvo Pärta setkal kolem roku 2000 jako interpret. Myslím, že to bylo Magnificat. Už tehdy jsem vnímal sílu jednoduchosti sdělení. S dalšími autorovými skladbami jsem se stále více utvrzoval v přesvědčení, že v jednoduchosti, ale za dodržení předem stanovených pravidel, se ukrývá ta největší krása i hloubka. Řekl bych, že jádro věci je právě v těch pravidlech a jejich dodržování. V každém období v dějinách hudby byli skladatelé svazováni nejrůznějšími pravidly, ale jen ti největší umělci dokázali nějaké omezení přetavit ve svůj prospěch. Wolfgang Amadeus Mozart zkomponoval stovky děl v sonátové formě, ale každé je originální. Vzpomínám i na svého pedagoga prof. Milana Slavického, jehož oblíbenou kompoziční technikou byl tzv. tónový výběr, který pro něho nebyl svazující, ale doslova osvobozující. Podobně přísné vymezení si pro sebe v metodě tintinnabuli stanovil i Arvo Pärt. Průměrně nadaný skladatel by s takovým úkolem bojoval obtížně. Sklouzl by nejspíš k šablonovitosti, k opakování se. Ne tak Pärt. Svůj styl dovedl k naprosté dokonalosti. Ačkoliv je rozpoznatelný po pár vteřinách hudby, žádné dvě jeho skladby nejsou stejné. V tom je bezpochyby velikost nejen Pärta, ale i všech nejlepších skladatelů v dějinách. Zkušené posluchačské ucho během chvilky rozpozná hudbu např. Bohuslava Martinů, Leoše Janáčka, Gustava Mahlera a dalších, protože každý z nich má svůj nezaměnitelný styl. Jde o naplnění předem daného vymezeného prostoru předem stanovenými prostředky, ale originálním způsobem.
Arvo Pärt letos oslaví devadesáté narozeniny a má to velké štěstí, že už dlouhodobě zažívá celosvětový úspěch. Mnoho skladatelů se svých úspěchů nedožilo, nebo je zažili jen v omezeném množství. Již zmíněný Gustav Mahler se často potýkal s nepochopením, ale věřil, že jeho doba přijde. Nebo Georges Bizet, který zemřel v šestatřiceti letech, aniž by tušil, že se Carmen navzdory zdrcující kritice premiérového uvedení nakonec stane nejhranější operou na světě. Arvo Pärt má to štěstí, že zažívá „svoji dobu“. Jeho věhlas je skutečně celosvětový.
Jsem přesvědčen, že značný podíl na úspěchu Arvo Pärta má fakt, že zkomponoval mnoho kratších sborových skladeb a capella. Troufám si tvrdit, že kdyby komponoval pouze instrumentální hudbu, jeho věhlas by zdaleka nedosahoval takových výšin, kterých dosahuje. Je to dáno tím, že tyto sborové skladby jsou dostupné i méně zkušeným, amatérským sborům. A skutečně mnoho pěveckých sborů hudbu Arvo Pärta rádo interpretuje. Díky sborům se jeho dílo šíří podstatně rychleji a do širšího spektra hudbymilovných.
A tím navazuji na koncert 19. května, který měl jednoduchý podtitul Arvo Pärt 90. Na koncertě zněla pouze hudba sborová a na Pražské jaro přijeli umělci z nejpovolanějších. Vynikající Estonský filharmonický komorní sbor se svým dlouholetým uměleckým šéfem Tõnu Kaljustem, pro které je interpretování děl Arvo Pärta tak samozřejmé, jako pro Českou filharmonii interpretace Smetanovy Mé vlasti. Očekávání byla proto značná, naplnila se ovšem měrou vrchovatou. Sbor čítající sedmatřicet členů zpíval všechna díla s naprostou jistotou a lehkostí. Ačkoliv má v názvu slovo filharmonický, dokonale vyrovnaný měkký zvuk všech hlasových skupin ve všech dynamických vrstvách a zpěv absolutně bez vibrata spíše evokoval druhé slovo z názvu, tedy komorní. S jistou mírou nadsázky bych těleso přirovnal k renesančnímu consortu smyčcových nástrojů. Několik členů a členek se blýsklo sólovými vstupy a bylo znát, že všichni mají podobnou hlasovou kulturu. Jako by všichni měli stejného hlasového pedagoga. Tõnu Kaljuste sbor vedl minimalistickými gesty, často jen naznačoval oblouky frází. Sbor přesto reagoval na každou sebemenší změnu bez zaváhání.
Repertoár byl v tom nelepším slova smyslu uměřený a dokonale promyšlený. V první části koncertu zazněly částí Berlínské mše s doprovodem varhan. K nim zasedla mladá estonská varhanice Kadri Toomoja. Mezi části mše pak byly vloženy populární a capellové kusy. Novozákonní kantikum Nunc dimittis (Nyní propouštíš svého služebníka), malá kantáta inspirována křtem svatého Augustina svatým Ambrožem Dopo la vittoria (Po vítězství) a až gospelově znějící Which Was the Son of… (Jenž byl synem…) s výčtem Ježíšova rodokmenu až k Adamovi. Po přestávce nabídl program pestrou paletu spíše kratších děl. Zazněla pravděpodobně nejznámější Pärtova skladba, mariánský chvalozpěv Magnificat, dále The Deer’s Cry (Jelení křik) podle staré irské legendy a kratičké Drei Hirtenkinder aus Fátima (Tři pasáčkové z Fatimy). S doprovodem varhan pak došlo i na rozsahem taktéž nevelké Veni creator a Littlemore Tractus, zhudebňující úryvek z nejslavnějšího kázání anglikánského duchovního Johna Henryho Newmana. Vrchol koncertu přinesla Modlitba po kánonu, závěrečná část rozsáhlého Kajícného kánonu. Díla, které zhudebňuje nejdůležitější pravoslavné liturgické texty. Tady sbor nejvíce prokázal svoje kvality, zejména v dynamickém rozpětí od nejslabšího pianissima až po nejsilnější tutti. Ani v tomto případě nedošlo k sebemenšímu zaváhání. I v té nejsilnější dynamice zůstal sbor dokonale kompaktní. Na závěrečnou modlitbu Vater unser (Otče náš) sešla varhanice z empory dolu na podium a usedla ke klavíru a celý koncert končil v příjemném ztišení. Přídavku se nakonec bouřlivě aplaudující publikum ve zcela zaplněném Rudolfinu dočkalo, a to v podobě krátké Estonské ukolébavky pro klavír a ženský sbor.
Očekával jsem, že koncert bude velkým hudebním zážitkem a moje očekávání se naplnila. Slyšet hudbu Arvo Pärta v doslova autentickém provedení bylo zážitkem jedinečným. Snad jen jedna drobná ani ne tak připomínka, jako spíš povzdechnutí. Tento program by ještě lépe vyzněl v sakrálním prostoru, v prostoru s delším dozvukem, abychom si my, sboroví nadšenci, užili každou frázi o nějakou tu vteřinku déle.
Autor je muzikolog a sbormistr.