Začalo to v roce 2017 Jinou hudbou pro kocoura Vavřince, čili poctou Z. K. Slabému. Jedním z aktérů bylo prazvláštní trio Kolena. Po dvou letech se díky labelu Polí5 zjevilo debutové album pod titulem 25012019. Toto číslo souvisí i s jedním proteinem, ať už ale znamená cokoli, hudba je to výživná…
Kolena tvoří baskytarista Josef Jindrák, jinak šéf Polí5 a člen undergroundové formace Skrytý půvab byrokracie, zpěvák, trumpetista a autor textů Zdeněk „Hmyzák“ Novák (Ženy, Činna) a Martin Tvrdý, alias Bonus či Bourek, významný to producent na poli elektronické hudby s hiphopovou i rockovou minulostí. Ten také album masteroval, přičemž jde o koncertní záznam z pražského klubu Kaštan ozvučeného Martinem Černým, materiál pak nahrál a výtečně zmixoval Federsel (Tomáš Procházka). Ony podivné elektroakustické koláže tak vyznívají ve vší plastičnosti a bohatosti.
Všech šest skladeb vznikalo skrze hudební improvizaci na předem dané texty. Jejich poetika je silně existenciální, sycená surrealismem, poetismem i dada. Zpěvák víceméně deklamuje, polozpívá, hraje si se slovy, obaluje je protichůdnou emocionalitou; díky elektronice jsou pak hlasy následně špiněny i kontrapunkticky vrstveny. Podobně je nakládáno též se zvukem trubky. Ten prorůstá celou materií, přízvučně i kontrastně vůči slovům a rytmickému předivu. To je tvořeno pevnou či naopak rozháranou basovou linkou, a samozřejmě elektronikou, často pohlcující samu sebe. Vzniká tak silné pnutí, jež posluchače dokáže tu až rozechvět a jindy i děsit.
Úvodních deset minut (Kartářka) vyžaduje stoprocentní pozornost; jen tak se můžete naladit a vychutnat si věci příští. Projdete si postupně návalem drsné elektroniky, hlasovou fantasmagorií, emocionální nestálostí, pozvolným zahušťováním materie a vypjatými vyhrávkami trubky. Následující Bezejmenná vás už pak cele pozře; mužně expresivní interpretace textu nepostrádá příchuť šansonu, dokonce blues, ve vokalizovaných partech je brunátný, nasamplovaný hlas zašmudlaný, zmačkaný, trubka šplíchá okolo sebe špínu, elektronika ústrojně dotváří obraz existenciální tísně. Zvuk kvazi-žesťů až drásá. Ozývá se i v další skladbě Sovy pod sněhem. Tady tvoří až krutý kontrast s něžným polozpěvem. Samozřejmě ale nezůstane pouze u toho. Elektronické mručení, rytmizování, znásobený hlas místy puštěný ze řetězu, trvalé zahušťování, to vše nakonec vyústí v osamocená slova. Na Planetě zase zuří expresivní lidský hlas, šamanský buben a snad dokonce i didgeridoo. Vokální a elektronické vrstvy i monotónní rytmus nabývají na intenzitě a působí až hypnoticky. Nejkratší skladbou je Tržiště (4:16), ovšem mistrně postavená na elektroakustické niternosti a lahodnosti, posléze brutálně napadená trubkou. Přiznám se, že mi tady doslova spadla čelist. Album pak uzavírá nejdelší track – Vydra (12:36). Proud zpěvně recitujícího hlasu a elektronický tep jsou narušovány záblesky šedesátkového bigbítu, poté se vše výrazně zrytmizuje, zintenzivní, sprechgesang se promění v minimalistickou figuru zahuštěnou drnkací jíškou, elektronické mozaikování tu postupně vytváří strhující obraz všehomíra.
Mimochodem Jindrák s Hmyzákem vystupují také ve dvojici; a protože chybí elektronika, zovou se Kolna… Taky nářez!
Kolena: 25012019
Polí5 (https://www.polipet.cz/)