Absolutní klavír Elliota Galvina

  

Britský pianista Elliot Galvin doputoval od elektroniky k čistému akustickému zvuku. Na živém albu z pařížského centra Louise Vuittona nezní ani jeho trio, ale pouze on sám s klavírem…

O Galvinovi jsem tady psal již několikrát, naposledy v souvislosti s loňskou triovou nahrávkou Modern Times (recenze zde). Už ta překvapila, neboť byla cele akustická. Novinka, jež vyšla na Galvinově domovské značce Edition Records 24. ledna v podobě CD, LP a digitálního alba, jde ještě dál. Do Paříže doputoval Galvin bez rytmiky; vystačil si s klavírem, samozřejmě kvalitním (Steinway D), a jal se tak nikým a ničím neomezován rozšiřovat zvukový arzenál nástroje. Samozřejmě i skrze preparace a vůbec hru na struny uvnitř klavíru. Ale nejen to. Zcela improvizovaný set, který pianista odehrál 9. května 2018 v budově kulturního centra Louise Vuittona, navrženém legendárním americkým architektem Frankem Gehrym, byl bezprostředně inspirován prostředím; Galvin tak přenášel hypermoderní architekturu na klaviaturu a metamorfovanou do hudby ji vracel zpět do prostoru. Činil tak s fantazií a grácií Keitha Jarretta, s umanutostí experimentovat podobně jako Craig Taborn, s Ligetiho touhou objevovat nové zvukové světy, a toto vše propojit frekvencí lidského dechu a tepu srdce podobně jako Bach. Tato jména ostatně v souvislosti s projektem Galvin sám uvádí…

Album otevírá více než devítiminutový proud As Above, v němž se tóny valí i vznášejí, kde se střetává přemýšlivý jazz s brunátností, chaotická vášeň s barokní fugou, naléhavost s něžným preludiem. Time And Everything, to je znepokojivé bloudění po klavírních strunách a provokativní zvuk preparovaného klavíru, to vše prokvetlé čistými tóny v jednoduchých, o to však naléhavějších sazbách. Každá klávesa vybuchuje, úhoz žhne jako ingot. Coda, která není na konci alba, jak by se dalo očekávat, na malé ploše koncentruje a postupně násobí každý tón. For J. S. je zprvu rozverná hříčka, ovšem pak se z ní vznítí dynamicky bohatá fuga, takže není pochyb, komu je skladba věnována. Hutný a hustý tok, ale bez jakéhokoli matematického vzorce, se náhle změní v perlivě hravý, až dětsky okouzlený blouděním po klaviatuře. A odtud už byl jen krůček k jarrettovskému výletu k jazzové pravdě. Bezprostředně navazují nesmírně křehké Broken Windows, s niternými náznaky melodií vzešlých z mazlení s klávesami. So Below jsou protipólem úvodnímu As Above; tentokrát vyhřezne soudobka s provokativními projevy rozšířené tonality, byť ani na okamžik neztrácejí čitelnost. Galvin útočí na klávesy i struny pod bezuzdným tvůrčím tlakem, až hudba práská, dme se, vzápětí topí, cuká sebou, aby pak mohla před sebou hrnout vše podobna stěně ze stovek klavírů. A ty pak metamorfují v jeden jediný, absolutní nástroj, jenž se hymnicky vznese. A jak pozvolna mizí z uší, zanechává za sebou hluboký, rozechvělý tón směřující k tichu…

Elliot Galvin: Live In Paris, At Foundation Louis Vuitton
Edition Records https://editionrecords.com/