Třinácté bienále, dvacet let Bandy, nejdelší koncert „pouhých“ 480 minut, urbex i minimaraton.
Ostravské dny se, slovy Petra Kotíka, ve své podstatě nemění. Festival přesto stále rozšiřuje paletu prostorů, v nichž prezentuje hudbu dneška. Letošní třinácté bienále nové hudby odstartovalo ve tmě, v podzemním výklopníku a mlýnici uhlí v rámci nedávno zrekonstruovaného Futurea, kam se festival letos podíval poprvé. I situováním koncertů v prostorech, kde posluchači seděli na polorozbořených schodech betonové konstrukce ověšené cedulemi ve smyslu „vstup na vlastní nebezpečí“ a o kus dále snad i „vstup zakázán“, tak šel festival na hranici možného.
Již úvodní večer pak pokračoval v blízké budově Národního zemědělského muzea s programem věnovaným intonarumori. Tyto experimentální nástroje bylo v ČR možné v posledních letech vyslechnout již vícekrát, mj. v rámci loňského NODO nebo letos v březnu v Atriu Žižkov – i tam v rukou hudebníků aktuálně tvořících Ensemble of Futurist Noise Intoners.
Podobně netradiční byla vystoupení v bývalé kuchyni hotelu Palace, v mnohém skutečně upomínající legendární newyorský prostor The Kitchen. Osobitý prostor s přímo krápníkovou výzdobou olupujícího se nátěru prastaré vzduchotechniky, obouchanými zdmi a všudypřítomným prachem hostil část programu Dlouhé noci. Kromě urbexové estetiky ale nabídl také skvělou akustiku, tolik potřebnou pro skladby v čele s hypnoticky meditativním hodinovým „vzorníkem zvuku“ Naldjorlak pro sólové violoncello francouzské ikony elektroakustické hudby Éliane Radigue v maximálně soustředěné interpretaci Charlese Curtise, sonickou exploraci pro saxofon a elektroniku Paola Griffina či houslový set, v němž Hana Kotková s nezaměnitelnou lehkostí i precizností přednesla vůbec poprvé všech šest Sciarrinových Capriccií i duo „Hay que caminar“ soñando (společně s Olivií De Prato), vůbec poslední kompozici Luigiho Nona. Co do interiérového „designu“ byl pak protipólem střídmý a akusticky znamenitý sál v rámci City Campus Ostravské univerzity, který hostil programy hostujících interpretů Mivos Quartet, kanadského saxofonového kvarteta Quasar i mnohých sólistů.
Celkem ale v rámci deseti večerů, respektive třinácti hudebních programů zaznělo přes sto skladeb. Ty odehrály dva rezidenční orchestry – Ostravská banda a ONO – Ostrava New Orchestra – složené z celkem 109 muzikantů z 18 zemí, tři hostující ansámbly a deset sólistů, to vše pod taktovkou pěti dirigentů. Zapojilo se také 19 skladatelů-lektorů, 35 rezidentů skladatelského Institutu a v neposlední řadě přes 15 účinkujících v rámci Minimaratonu elektronické hudby. Vedle znějící hudby se udály také dvě odborné debaty a udělení ceny Jantar za celoživotní přínos Moravskoslezskému kraji Petru Kotíkovi ve formě hvězdy na schodišti slávy vítkovické Bolt Tower. Ale dost statistik, jednoduše nechyběla jak tradiční paleta orchestrálních koncertů, sborového večera v katedrále, Minimaratonu elektronické hudby i dlouhé noci – a samozřejmě unikátních programů s hostujícími interprety. Ostravské dny se však nemění ve své dramaturgii stavící vedle zcela rovnocenně etablované osobnosti hudby 20. a 21. století a mladé skladatele teprve vstupující do hudebního provozu ani ve svém ohledu na aktuální problémy i pluralitu kompozičních přístupů.
Prezentace hudby dneška tak znamenala i přehlídku algoritmických kompozic v interpretaci Mivos Quartet a sólistů – program vedle čtyř světových premiér ale sahal až k praotci počítačové algoritmické kompozice Lejarenu Hillerovi a jeho průkopnické Illiac Suite z roku 1957. Vedle rezidentů Institutu tak nechyběla ani hudba Jamese Tenneyho a Herberta Brüna. Tento večer jasně ukázal šíři možných přístupů i výsledků – v žádném případě nelze říct, že by algoritmická kompozice byla jakkoli jednotvárná, právě naopak! Na tento večer volně navázala o několik dní později diskuse o roli, možnostech a přínosu umělé inteligence v hudební kompozici. Pohledy skladatelské praxe, muzikologie i informatiky prezentovali Milan Guštar, Jan Hajič a Matěj Kratochvíl, moderoval Boris Klepal. Cembalista, muzikolog a matematický lingvista Jan Hajič, který působí na Ústavu formální a aplikované lingvistiky Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy a aktivně se věnuje mj. optickému rozpoznávání a digitální analýze hudby, zasvěceně pohovořil o aktuálním stavu a využití umělé inteligence v hudební vědě – a také osvětlil a uvedl na pravou míru pro spíše laické publikum záhadný termín „neuronová síť“. A zatímco algoritmy se v kompozici v různé míře uplatňují již po staletí, s hudební partiturou má AI dodnes potíže.
Přímo učebnicové zpracování „zadání“ vytvořit hudbu dneška pak prokázal během Dlouhé noci i Ben Kotík, který úspěšně propojil rap (ve své vlastní, zcela precizní interpretaci) s moderními kompozičními postupy i poutavou scénickou rovinou.
„Historické“ dědictví umění provokujícího a vybízejícího k zamyšlení letos z druhé strany ohraničily nejstarší, již dle názvu programu „100 let nové“ Socrate Erika Satieho (1919) a Ursonate (1923–32) Kurta Schwitterse. Christopher Butterfield, který s úsměvem poznamenal, že „Ostrava je jediné místo, kde může takový kousek provést“, obě přednesl v lahodně a hluboce vyšperkované interpretaci, v doprovodu klavíristy Daana Vandewalle v první skladbě. Vandewalle ovšem ještě výrazněji zazářil o dva dny později v trojici skladeb Frederica Rzewského.
Jedním z taháků tohoto ročníku byl mimořádný projekt koncertu tří orchestrů. Tento koncept, který Petr Kotík realizuje již více než 25 let, byl v České republice k slyšení naposledy v listopadu 2016 (v Ostravě ještě o rok dříve). I k této vzácné příležitosti vznikla nová kompozice, GAME XXII for Ostrava Bernharda Langa – ten každý z tří orchestrů pojal jako jeden že tří pomyslných gramofonů, kdy každý hraje jinou hudbu v jiném tempu. Také zazněly skladby Philla Niblocka, Alvina Luciera a Petra Kotíka.
K důležitým světovým premiérám programů orchestru a Bandy patřily zejména Countermass Jakuba Rataje pro orchestr s nesmírně náročným partem pro sólový basklarinet (Martin Adámek) obsahující neuvěřitelnou energii a ustavičný „tah“, introspektivní psychologická ilustrace Tání Marie Nečasové; intenzivní Tristia Snežany Nešić, v níž se sama autorka chopila sólového partu pro akordeon; rytmický kaleidoskop Assemblage: Trace / Mobile Alexe Minceka; tajuplný, takřka nadpřirozený výjev ve formě Majáku Martina Klusáka; The Blue Stairs pro orchestr a sólové duo perkuse-viola od veterána ostravských programů i newyorské školy Christiana Wolffa i For Large Ensemble, Part G, v níž Luboš Mrkvička řešil problém různých rejstříkových skupin a dynamických úrovní. Závěrečný večer nazvaný „Grand Finale“ pak přinesl kromě vrcholné hudby tohoto ročníku (viz níže) i premiéru No. 3 Petra Bakly, v níž operuje s několika vrstvami zvukového dění včetně „stínové“ roviny díky bohatému dozvuku prostoru Trojhalí, a zádumčivý, přes romantizující instrumentaci a nekonfliktní hudební gesta stále vkusný Koncert pro klavír a orchestr Iana Davise.
Minimaraton elektronické hudby (organizovaný spolkem Bludný kámen a kurátorem Martinem Režným) odstartovali Richard Grimm a Patrik Herman s čím dál rozšířenějším předmětem, který upotřebili jako hudební nástroj – 3D tiskárnou, tedy jejími mechanickými zvuky. Tento nápad ihned připomene kutily propojující disketové mechaniky do bzučících a chrčících ansámblů přednášejících hudbu dle předepsaného počítačového kódu. Duo studentů HAMU, které ovládalo tiskárnu „live“, ale mohlo tento koncept posunout ještě mnohem dál: přidají-li do tiskárny náplň, mají jedinečnou možnost kompletně změnit samotnou definici hudby. Časově omezený zvukový děj, jehož jediným produktem jsou zvukové vlny, jejichž vlastní existence nepřekračuje jejich vlastní odvinutí v reálném čase, by najednou mohl mít jako bezprostřední výsledek i hmatatelný artefakt. Jen si představte, že by takovéto předměty vzniklé hudební produkcí 3D tiskárny – tyto zvukově-prostorové skulptury – pak tvůrci rozeslali hudebněvědným katedrám se vzkazem „Hle, hudba!“
Bez záměru kohokoli upozaďovat, ale v zájmu přiměřené stručnosti za všechny zmíním ještě zajímavé projekty jako Nemiesta Miroslava Tótha pro smyčcové kvarteto (Mivos Quartet) a elektroniku, zvuk proudící skrze porcelánové desky (Manka Lustigová, Ursula Sereghy) nebo vpravdě rostlinnou hudbu Františka Hrušky. Pronikavé skřeky i mocný groove také vystavěl svým daxofonem Kazuhisa Uchihashi.
Večer v Katedrále Božského Spasitele se sborem Canticum Ostrava přinesl jak jemnější hudbu – krásně průzračné Miserere Slavomíra Hořínky či meditativní cantica christinae IV – pasttime Klause Langa – tak ojedinělou možnost vyslechnout tvorbu kubánsko-americké skladatelky a držitelky Pulitzerovy ceny za hudbu Tanii León.
Absolutní vrchol festivalu a skutečné „Grand Finale“ přinesl závěrečný večer. Prostorově rozvržená a sound, a narrow, a channel, an inlet, the straits, the barrens the stretch of a neck Annesley Black navodila atmosféru ledové tundry, rezident Louis Wishart zaujal svou Are Ye Then With God? s výtečnou sopranistkou Markétou Drabina Schaffartzik a Lisa Streich využila veškeré výrazové možnosti orchestru ve své Meduse se sólovým partem pro trubku a gumovou hadici (Simon Höfele). To vše ale jen předcházelo drtivé Como una ola de fuerza y luz Luigiho Nona z roku 1971, zkomponované na počest chilského studentského revolucionáře Luciana Cruze, který zemřel v témže roce. Veškerá energie a emotivnost této hudby – v orchestru, mezzosopránu (Annette Schönmüller), klavíru (Daan Vandewalle) i elektronice (Matthias Schneider-Hollek) – tu přesně odpovídala anglickému sousloví „to pull out all the stops“, tedy doslova „vytáhnout všechny (varhanní) registry“. Ale tomuto masivnímu, ohromujícímu zvuku by nemohly varhany konkurovat. Byl to perfektní závěr.
Jako vždy čekalo na návštěvníka Ostravských dnů enormní množství hudby – a přece jako by letos měly festivalové programy spíše „přiměřené délky“ (samozřejmě odkazuji na dnes již legendární Festival skladeb výjimečných délek konaný v roce 1997 na Pražském hradě). Konec typického koncertu nastával „na desátou“, a ne k půlnoci. I svojí délkou impozantní Dlouhá noc, před čtyřmi lety nesoucí hrozivý podtitul „18 hodin – 1080 minut“, letos stejně jako předloni byla naplánována na „pouhých“, a nutno dodat velice rozumných, 480 minut. A byl to právě poslední set, který po půlnoci skutečně odměnil ty nejtrpělivější posluchače klenoty z houslového repertoáru Salvatore Sciarrina, Miroslava Srnky a Luigiho Nona. Přes tyto délky, o něco přiměřenější než obvykle, přinesl i letošní desetidenní maraton více než dostatečnou porci rozličné, pestré hudební tvorby; tentokrát bylo snad možné se lépe koncentrovat a (alespoň tomuto) posluchači také lépe utkvěly jednotlivé skladby a programy. Jak se někteří návštěvníci shodli, i na samém konci festivalu se cítili, cituji, „nezvykle fresh“. A pozorného posluchače si tato hudba – ve vždy výborné interpretaci – jistě zaslouží.
P.S. Vše nejlepší Ostravské bandě, výběrovému ansámblu špičkových sólistů, ke dvacetiletému výročí!