Produkce rusko-rakouského vydavatelství připomíná, co bylo v improvizované hudbě aktuální tak nedávno a přitom zdánlivě tak dávno – a co je platné dosud.
Balíček se zvukovými nosiči potěší a radost velice často roste s objemem zásilky. Jsou-li ale zaslaná alba míněna jako recenzní, a přitom vznikla v rozmezí téměř dekády, představují poněkud hůře řešitelnou potíž.
Život hudebního publicisty by se neměl odehrávat jen v pěně dní. Hudební díla aspirují na delší životnost, než je cesta od vydání k recenzi, a je mnohdy dobré pokusit se s nimi sžít, zabydlet se v nich, reflektovat je po řadě poslechů a klidně s odstupem let. Vnímat hudbu rychlostí vlastní nekonečným feedům leckdy znamená přijít o to nejpodstatnější. Posluchače to ochudí, hudbu degraduje. Sloupek se snad výmluvným názvem Zvolna zahajuji – po opravdu „velmi volných“ úvahách – právě z potřeby vracet se, rozmýšlet, potěžkávat ušima… a na přímý popud jedné z výše zmíněných zásilek. Na stole mi totiž leží hromádka CD vydavatelství Mikroton, devět přímo od vydavatele, dvě vyměněné před dvěma lety na berlínském gramofestivalu.
Vydavatelství vzniklo v roce 2008 v Moskvě, později zčásti přesídlilo do Vídně a stáli za ním fotograf Serge Kolosov a hudebník a producent Kurt Liedwart, pro nějž byl v devadesátých letech impulsem k hudební tvorbě nástup elektronické a technoscény v Rusku. V současné době oba vedou značku TON specializovanou na vinyly a kazety a k mikropředchůdci aktuálního labelu se příliš nehlásí. Bandcamp ani stránky Mikrotonu už na internetu nenajdete, všechny linky vedou k nové produkci. Oba pánové zkrátka za třináctiletou existencí značky loni udělali pořádně tlustou čáru, a to na Mikrotonu vyšla snad stovka kompaktů a dvě desítky alb digitálních. Těžko spekulovat o motivacích, z různých indicií ale soudím, že příčinou je pokles zájmu o kompaktní disky. (Druhou, méně pravděpodobnou možností naopak může být, že se veškerá produkce vyprodala.)
Ne že bychom se Mikrotonu v HIS Voice nikdy nevěnovali, reflektovali jsme ale hlavně jeho „tuzemské zářezy“. Jan Faix recenzoval oba tituly, které Kurt Liedwart nahrál společně s Petrem Vrbou (a v jednom případě s Kenem Ganfieldem). V Kardiostimulátoru jsme se kromě právě zmíněného tria věnovali i duu Wabi Experience (Federsel a Tarnovski), které bez použití hudebních nástrojů digitálně přetvořilo hudbu hádejte koho, a albu Jardin des Bruits gramofonisty Dieba13 a kytaristy Burkharda Stangla, mému uchu asi nejlahodnějšímu dílu, jaké od Mikrotonu mám. Nepřikrášlená, vcelku syrová kombinace rozvolněné kytarové hry a ruchů gramofonního i diktafonního původu servírovaná ve dvaceti většinou dosti krátkých chodech je příjemně lenivou, tak akorát útržkovitou urbánní meditací a byť vzniklo ve Francii, dává vzpomenout i na tohoto vzdáleného bratrance.
Na pomyslné opačné straně zvukového spektra než Dieb 13 a Stangl stojí album Wabi Experience. Brutální mikrosampling trampských hymen vyšel v roce 2019, kdy se už ke glitch estetice odkazovalo s nadhledem, nikoliv jako k poslednímu binárnímu výkřiku zvukové módy; album je proto podvratné hned dvojím způsobem. Jistou estetikou přelomu tisíciletí se naopak v roce 2013 zaskvěla kolekce deseti Minimal Studies berlínského producenta, bubeníka a vydavatele Hanna Leichtmanna. Zjištění, že počítač na ní coby nástroj vůbec nefiguruje, je zprvu překvapením a později výmluvou ilustrací estetického dosahu powerbooků. Leichtmann v krátkých instrumentálkách využívá analogové zdroje i hudební nástroje (kytaru, housle, harmonium), výsledek ale zpočátku slyne strojovostí téměř naprogramovanou a až postupem času vněm převažují lidštější, melodičtější elementy.
Petr Vrba při hraní s Kurtem Liedwartem a Kenem Ganfieldem v žižkovském Punctu odložil trumpetu. Trio se ve dvou řádně hlučných skladbách alba Something Wrong There spoléhá na modulární syntézu a (v Liedwartově případě) preparovanou domácí elektroniku. Přes všechnu agresivitu je jejich přístup improvizátorsky hravý, což rozhodně nelze říci o dalším modulárním výstupu značky Mikroton, totiž o albu Falls skladatelů a multimediálních umělců Larse Åkerlunda a Erycka Abecassise. Modulární syntéza v patrně improvizovaných kusech Dark Enery I a II dosahuje nejhrubší zrnitosti a dotýká se oblasti harsh noise walls. Domnívám se, že v případě obou autorů, kteří působí na poli multimediálních instalací, elektronické kompozice i práce pro divadlo, alespoň zčásti šlo o vítanou příležitost odvázat se.
Podobně ke svému setkání možná přistupovalo duo Rhodri Davies a Mark Wastell. Prvního z nich známe jako harfistu, druhého jako violoncellistu. Na koncertním záznamu Live in Melbourne, které Mikroton vydal v roce 2011, ale Davies využívá lo-fi elektroniku, zatímco Wastell díky nejrůznějším přehrávačům, efektům a materiálům, jako je samet, keramika i šmirgl, místy přenáší improvizovaný set kamsi do oblasti čisté ruchařiny.
Výsadní postavení v katalogu Mikrotonu měly improvizační sestavy, v nichž se na převážně evropských scénách setkávají více i méně známá jména, aby svůj um předvedla v často ad hoc sestavách, po nichž nejednou zbude název a jediné album. Eponymního debutu v podobě live alba, jež je možná záznamem vůbec jediného koncertu sestavy, se v roce 2019, tedy po šesti letech od onoho vystoupení, dočkala čtveřice Sink. Chris Abrahams (známý z Necks) s elektronickými klávesami tu tvoří svorník mezi jazzující hrou kytaristy Arthura Rothera a bubeníka Marcella Busata na jedné a minidisků Andrey Ermke na druhé straně. Tu převáží hudba, tu zvukové plochy, přechody jsou organické a v dobrém slova smyslu fachmanské. Minidisky byly coby (kromě DATky) jediný digitální nosič, jenž při nahrávání, přehrávání a editaci nepotřeboval počítač, oblíbeným nástrojem mnoha tvůrců, kteří chtěli manipulovat nejrůzněji nasbírané zvuky, hladce je smyčkovat a odsmyčkovávat či využívat náhodu v podobě random režimu.
Z diskografií a itinerářů jednotlivých improvizátorů by se daly sestavovat životopisy i špionážní svodky, nebo alespoň fabulovat detektivky. Kde jste byl ten a ten den? Díky Mikrotonu například víme, že pětice Joke Lanz (gramofony), Jason Kahn (syntetizér, rádio, mixpult), Norbert Möslang (manipulovaná elektronika denní potřeby), Günter Müller (elektronika, mj. iPody, další výkřik techniky pokrytý prachem rychlých dějin) a Christian Weber (basa, revolver) se sešla nejméně dvakrát, a to v září 2018 na festivalech Mikroten, které vydavatel uspořádal v Kaliningradu a Moskvě. Dvojalbum energických, neustále se těkavě proměňujících setů zlidšťovaných zejména Lanzem a Weberem (hrají spolu pravidelně v triu Sudden Infant i ve dvou; v roce 2019 zazářili na Alternativě) do hry vtahuje i náhodně naladěné vysílání ruských popových rádií a jmenuje se Kangaroo Kitchen.
Čtveřice FEN (Far East Network) je „opravdivká kapela“. V roce 2008 ji Otomo Yoshihide (Japonsko) a na kytary a elektroniku jej doplňují Ryu Hankil (Korea), Yuen Chee Wai a Yan Jun (Čína). FEN je součástí aktivit platforem Ensembles Asia a Asian Music Network usilujících o propojení hudebních scén rozsáhlého regionu na východ od západu. Sehranost sestavy se na mikrotonovském studiovém albu No One’s Island, které produkoval norský hlukový guru Lasse Marhaug, projevuje v sebejisté úspornosti mnohdy ryčné hry.
Berlínský, ve skutečnosti ale mezinárodní a více než dvacetičlenný Splitter Orchester, má na kontě tři řadová alba, dvě z toho u Mikrotonu, jenž orchestr zahrnul i na 3CD s výběrem toho reprezentativního, co vzniklo na berlínské improvizační scéně tzv. echtzeitmusik. Splitter Orchester je jedním z řady úctyhodných pokusů o velkoansámblovou řízenou improvizaci / komprovizaci či „jinou“ kompozici. Album Frozen Orchestra je spoluprací s berlínským kvartetem The Pitch, usilujícím o vyvolávání melodických nálad rodících se z dronové prapodstaty hudby, hodinová kompozice tedy nemůže nepotěšit milovníky statických, zvolna proměnlivých a vrstevnatých zvukových struktur. Zahušťuje se a přelévá opravdu působivě. To na albu Creative Construction SetTM se ansámbl snaží vykročit z oblasti echtzeit jistot a na pomoc si bere jazzmana, skladatele a teoretika George Lewise (AACM), jenž orchestru pozmění cíle i hierarchii prostřednictvím svého systému instruktážních partitur CCSTM. Album zachycuje hned tři verze společného procesu, jehož cílem bylo znovu připomenout vnímání improvizace coby životního stylu. Sám Lewis, označený za skladatele, zde nemá roli dirigenta, ale hráče na pozoun a elektroniku.
Z produkce Mikrotonu jsem slyšel tak desetinu. Opakované průlety jedenácti alby vzniklými v rozmezí šesti let dávají vzpomenout třeba na rychle probíhající aktualizace idiomů takzvané neidiomatické improvizované hudby, proměny hlukového počasí zapříčiněné ústupem laptopové kultury click & cuts a nástupem modulárních syntetizérů i na nejrůznější tvůrčí fáze a konstelace „pardálů“, jako je Chris Abrahams, Joke Lanz, Rhodri Davies či Otomo Yoshihide. Stejně podstatnou vzpomínkou je i vzpomínka na proměny posluchačského vkusu, privátní estetické objevy a prostředí, v nichž mi bylo v různých životních obdobích nejmilejší poslouchat. A konečně i na to, co už všechno HIS Voice stihl pokrýt nebo alespoň zmínit.
Oficiální kanály už Mikroton nemá. Až si budu chtít doplnit sbírku, zkusím to asi přes Discogs nebo možná oficiální distributory, jejichž seznam zatím nikam nezmizel.