Miles Davis na obalu alba Tutu.
Před sto lety se narodil Miles Davis.
Miles Davis (1926–1991) pořád žije. Přežívá ve vzpomínkách svých spoluhráčů a posluchačů, v nahrávkách a obrazech, které po sobě zanechal, a přežívá zejména jako redundantní znak. Ikon, index i symbol. Ikonickou reprezentací jsou nespočetné portréty slavného muže s trubkou, jehož obličej, silueta, pózy a image prozrazují tajuplného excentrického introverta. Indexem jsou mnohé nápěvy z Davisových kompozic, třeba So What, které si soudobá kultura přisvojila coby chytlavé znělky tekuté současnosti. No a Davisova hudba a kariéra se promítají do symbolů rozmanitých entit, stavů či aspektů lidské výjimečnosti. Aktuálně oživovaný The Man With The Horn byl přece mnohem víc než pouze geniální hudebník; byl to vášnivý hráč, který nikdy nepochyboval o zhodnocení riskantních sázek.
Na počátku pozoruhodného příběhu bylo rozpolcení identity, s nímž musel mladičký Miles v roce 1945 zápasit v New Yorku, kde na přání rodičů studoval na prestižní Julliard School of Music, připravující adepty pro vstup do velkého světa „bílé“ hudby, a zároveň po nocích na 52nd Street příležitostně účinkoval v podřadných klubech a lokálech, v nichž „černí“ muzikanti uvařili bebop. Zejména díky Birdovi (Charlie Parker) a Dizovi (Dizzy Gillespie), kteří si ambiciózní brko vzali pod ochranná křídla, překonal tvůrčí schízu a prozíravě se vydal druhou, trnitější cestou, za což mu je svět jazzu nesmírně vděčný. Za ani ne půlstoletí v něm dokázal vytyčit několik směrů a osadil mnoho milníků.
Těžce se mi píše o Davisovi bez patosu, nežádoucí emoce intoxikuje mé myšlenky ve stavu jejich zrodu, proniká do nich jako alkohol, který popíjím pokaždé, když poslouchám jeho hudbu. Je to u mě podmíněný reflex; když zaslechnu tón Davisovy trubky, okamžitě si naliju whisky. Doma přitom sám nikdy nepiju, ještěže poslouchám Davise málokdy. Když sporadicky dostanu chuť na jeho hudbu, sáhnu vesměs po albech z 50. let – The Musings of Miles (1955), které nahrál v kvartetu s klavíristou Redem Garlandem, kontrabasistou Oscarem Pettifordem a bubeníkem Philly Joe Jonesem; Miles (1956); sérii Cookin’, Relaxin’, Workin’ a Steamin’ with the Miles Davis Quintet (1956–61), kde se ke kvartetu přidal John Coltrane a Pettiforda nahradil Paul Chambers; dále Kind of Blue (1959) či Somethin’ Else (1958), na němž účinkuje jako sideman saxofonisty Cannonballa Adderleyho. Davisovo první kvinteto pro mě představuje esenci jazzu, který již dál nešlo rozvíjet, jenom rozbít (jak to udělal Ornette Coleman) nebo dekonstruovat. Je to dokonalá forma, z níž se stal kompozičně-sonoristický i pocitový archetyp, podobně jako smyčcový kvartet v evropské nebo gamelan v indonéské hudbě. Pozdější druhé kvinteto (MD, Wayne Shorter, Herbie Hancock, Ron Carter, Tony Williams) mě ale nechává chladným, alba z tohoto údobí vůbec neposlouchám, ve srovnání s prvním kvintetem mi to druhé přijde manýristické. Mnohem zajímavější se mi jeví proces jeho rozpouštění a vícesměrného otevírání, zaznamenaný na albech Filles De Kilimanjaro a In a Silent Way (obě 1969).
Pak do mého života vstoupilo legendární Bitches Brew (1970), vzhledem k železné oponě poněkud opožděně, deset let poté, co vyšlo. Mezitím jsem ale už poznal vynikající koncertní dvojalba In Concert (1973) a Agharta (1975), z nichž jsem byl odvařen. O BB jsem tu a tam četl, na album s respektem odkazovali mnozí jazzmani i rockeři, až do osmdesátého to byl pro mě učiněný tabuizovaný fetiš; v mém nevelkém posluchačském okruhu o něm všichni mluvili, nikdo je však neslyšel. Bylo to v době, kdy už Davis chystal svůj comeback, po pětileté odmlce vynucené vážnými zdravotními problémy. Najednou se objevil s novou kapelou, v níž se kromě bicisty Ala Fostera obklopil mně neznámými mlaďochy. Výsledek byl překvapivý, popravdě mě vůbec nenadchl. Posluchačsky jsem byl už někde jinde, a i když ve mně ještě doznívala dravá polyrytmická melancholie BB, novou, funkjazzovou verzi fusion jsem nespolknul. Výjimkou bylo album You’re Under Arrest (1985), jaksi jsem si ho oblíbil pro multižánrový charakter. Davisova hudba každopádně zůstává nadobro dlouhou a prazvláštní kapitolou v knize mé posluchačské zkušenosti.
Milese Davise jsem zažil naživo jedinkrát – 16. listopadu 1989 na koncertu v Budapešti. Netuše, jaké historicky významné datum nastane hned na druhý den po mém návratu do Československa, byl jsem ten večer předčasně v euforii. V plném účinku na mě zapůsobila aura Milsovy fyzické přítomnosti. Zcela nezvykle jsem se hned po prvních akordech přesunul z pohodlného sedátka přímo pod podium, kde jsem v kolektivním vytržení absolvoval zvukový ohňostroj v podání saxofonisty Kennyho Garretta, kytaristy „Foleyho“ McCrearyho, basisty Bennyho Rietvelda, klávesistů Keie Akagiho a Johna Bighama a bubeníka Rickyho Wellmana. A samozřejmě velkého Milese, jehož proslulá třpytivá trumpeta vévodila frenetické show v kumulované dvojroli sólistky i dirigentky. Úsečné výdechy, zdráhavá gesta a toporné pohyby sice prozrazovaly energetický deficit stárnoucího muže s nevalnou fyzickou kondicí, ale teprve tam, uprostřed rozjásané fanouškovské skrumáže, jsem si uvědomil, že démonizovaný Muž s trubkou je ještě pořád schopný indukovat impulsy, jež opět (pokolikáté už?!) udávají směrování jazzu nebo toho, o čemž sám v roce 1970 řekl „Call It Anythin’!“
So what? Jisté je jen to, že Miles Davis nebyl obyčejný ani neobyčejný trumpetista, byla to entita „damned becoming-trumpet“! Modrý plamen, první obraz, který zaznamenala jeho paměť, hoří dál. Sice už ne v jeho paměti, nýbrž v pamětích mnohých z nás.
